Family 2...

23

Tears of an Angel

Pohled Teresy:

S ránou jsem dopadla na zem, ten parchant mě pokousal.

"Vyřiď Klausovi vřelý pozdrav od Marcela. Takhle to chodí, v New Orleans, krásko," mrkl na mne potěšeně. Dřepl si ke mně a vzal si mou tvář do dlaní, já se držela za pokousané místo.

"Jak je možné, že jsi mě vyčmuchal?" přecedila jsem skrz zaťaté zuby, nechápala jsem to. Nic z toho jsem nechápala.

"Přiznávám se, vlkodlakům to jde o trochu lépe, než upírům, navíc skvěle tě popsal Marcel, říkal, že pokud to přežiješ, tak ti s ním mám sjednat rande," usmál se, nečekala jsem ani chvíli a plivla jsem na něj. Parchant jede... Mason se postavil, čekala jsem, že odejde, ale udělal něco, co jsem nečekala. 

Kopl do mě. "Tady to je za kamaráda, chtěl, abych Klausovi něco udělal - myslím, že to bude pro něj bolestnější, než kdybych zabil jeho," zhodnotil se. Cítila jsem, jak mi z nosu teče krev, míso toho, abych po něm začala křičet, nebo se s ním začala prát, smála jsem se.

"Vážně si myslíš, že když něco uděláš mně, Klaus se z toho složí?" Bavilo mně jeho hloupost, Klaus po mě jenom toužil, dostal mě, teď už pro něj nejsem tak důležitá.

"Když myslíš," odsekl chladně a zmizel. Když jsem seděla, znovu jsem si lehnula. Tak, to je konec? Mám zemřít? Tuším, co je lék na kousnutí od vlkodlaka, Klaus ho jednou nabízel Kolovi, ale nejsem si jistá... Možná to byla jen sranda, možná ani žádný neexistuje, jinak by mi přece odpověděl, když jsem se ho ptala. A kdyby to byl on, stejně by to nestihl, Klaus je teď v New Orleans... Nepřijel by jen tak, když tam teď něco zařizuje. Jsem ztracená, zemřu a musím se s tím vypořádat. Musím se s tím smířit, zbývá mi tak málo času. Zřejmě mi ještě úplně nedošlo, že umírám, jinak bych to přece nebrala s takovým klidem.

Zvedla jsem se z chladné země a pomalou chůzí jsem zamířila k penzionu. Cestou jsem se dívala na všechno možné, nelítostně se mi do očí sraly slzy, nechtěla jsem zemřít, ještě ne. Všechno tak rychle uteklo, proč jsem alespoň toho vlkodlaka nezabila? Odpověď je jednoduchá, byl silnější, když mě kousnul, kdybych ho napadla, kousl by znovu a mě by zbývalo ještě míň času.

V domě bylo zhasnuto, když jsem za sebou zabouchla těžké dveře, zhroutila jsem se na zem a začala brečet, tak, jako ještě nikdy. Jsem hrozná, místo toho, abych si vážila, že jsem žila až přes míru... brečím, ale opustím všechny, na kterých mi záleží. Opustím Damon a Stefana, Elenu a Klause. Rychle jsem se zvedla a kopla do nejbližší možné věci, do malé komody, která se rozpadla na kusy, hned co přistála na zemi. Rozběhla jsem se do své koupelny, rozsvítila a podívala se na sebe do zrcadla. Byla jsem to stále já, konečně jsem nabrala odvahu podívat se i na svůj odhalený krk, něco bylo špatně, jak je možné, že se mi rána hojí? To by přece neměla, ne? Možná, že je to jenom hloupá pověra, ale proč chtěl potom Marcel mou smrt, kdyby se to kousnutí zahojilo? Hlavou mi šrotovalo nesčetně otázek o mé smrti, kam vlastně půjdu? No, do nebe určitě ne, ale vážně, co je po smrti, navíc pro upíra, kterému nevadí zabíjení?

Zalezla jsem si do sprchy. Nemůžu o tom nikomu říct, bratři by určitě udělali pár blbostí, které by stejně nebyly k ničemu, a potom by toho litovali. Společně s vodou mi po tváři tekly i slzy. Kolik času mi vlastně zbývá? Den, dva? Pár hodin? Týden? Nic o tom nevím, nesmím o tom nikomu říct.Zabalila jsem se do županu a ze skříně jsem vytáhla jeden šátek, který mi musí zakrýt ránu, která se zatím hojí, ale nikdo mi neřekl, na jak dlouho.

Slyšela jsem, jak někdo otevřel domovní dveře, ale nerozsvítil. "Tereso?" ozval se dívčí hlas. Podle mého by měl patřit Eleně, ale uvědomila jsem si, že ten, kdo stojí, teď na mém prahu rozhodně Elena není.

"Katherine," vydechla jsem ztrápeně. Ano, ona musí být u obou smrtí. Osoba, kterou jsem si zrovna vidět nepřála. "Měla bys vědět, že pokud tě tady Klaus najde, tak tě zabije. Dal ti to snad jasně najevo," odfrkla jsem si a udělala jsem si pohodlí na posteli.

"Vím, že je v New Orleans," prohodila vážně a sedla si ke mně. "A teď se ptáš, jak to ta dokonalá Katherine asi ví?" zasnila se.

"Nepoužila bych zrovna dokonalá," poupravila jsem jí, ale ona na to nebrala zřetel.

"Slyšela jsem, že tam je krásné moře, Tereso..." hodila po mne spiklenecký výraz. "Možná, bych to měla říct i Damonovi, aby věděl, kam má vzít Elenu na svatební noc," zasmála se. Zamračila jsem se na ní.

"Co chceš?" vyštěkla jsem.

"Co by... Jen svobodu, jinak ti garantuju, že Damon bude první, co se to dozví," šeptla velice neúprosně. Vysmála jsem se jí.

"Hodláš mě vydírat?" zavrtěla jsem nad tím hlavou. "Klidně mu to řekni, stejně už to teď není důležité," mávla jsem nad tím rukou. "Každopádně nepočítej s tím, že ti nějakou svobodu zařídím," sykla jsem. Ucítila jsem bolest na krku, jako by mi tam někdo vrazil rozpálený uhlík. Snažila jsem se udržet kamennou tvář, ale jako bych cítila, jak mi tvář zbledla o několik odstínů. Katherine si mne s přimhouřenýma očima měřila.

"Co se ti stalo?" zeptala se opatrně. Neodpovídala jsem, místo toho jsem sklopila hlavu. Pomalu mi sundala šátek. "Jo, vlkodlačí kousnutí bolí, Tereso... Myslím, že nechceš, aby to Stefan a Damon zjistili, že? Alespoň zatím ne, myslím, že bych se mohla omylem přeříct, nebo ti sehnat lék," pokrčila rameny. Tvrdě jsem se zasmála.

"Jdi k čertu, Katherine."