Family 2...

14

 Bedroom

pOHLED tERESY:

Prudce mě přirazil na stěnu. Odpojil své rty od těch mých a zadíval se do mých očí.

"Čím to je, lásko?" vydechl ztrápeně. Nechápala jsem, o čem to mluví. "Jak je možné, že za celou tu dobu, co tě znám, jsem k tobě necítil ani trochu nenávisti, ani jednou jsem tě nechtěl zabít," řekl a trochu se pousmál.

"Možná tím, že jsem jediná, co se tě nebojí, ale zároveň má z tebe přirozený respekt... Vím, že bys mi nic neudělal, a to, kdybych někomu řekla, tak by mě považoval za pošetilou a hloupou," šeptla jsem do jeho rtů. Klaus se zasmál.

"A jsi drzá, nebezpečná..." jmenoval. Na rtu mi pohrával potěšený úsměv, který mi okamžitě zmizel, jelikož mě začal líbat. Uvědomila jsem si, že zrovna teď se líbám s původním upírem. Je to celkem zvláštní, ale mám takové tušení, že nezůstane jen u líbání. Blízko nás byla postel, do které jsme se dostali, rychlostí světla. Když mi začínal sundávat tričko, trochu jsem přibrzdila.

"Je tady Rebekah..." šeptla jsem.

"Neboj, ta za chvíli vypadne," mávl nad tím rukou. Jo, a poletí to říct Damonovi a Stefanovi. Svými rty obkreslil mou čelist a postupoval níž - k mému krku...

"Ať mě nekousneš..." zasmála jsem se a trochu se prohnula v zádech. Asi by to nedopadlo nejlépe, kdyby mne kousl. Slyšela jsem, jak se uchechtnul. Pokračoval dál, ale já ho zastavila a přinutila ho, aby se ke mně vrátil. Sundala jsem mu tričko, které obkreslovalo jeho postavu. Zbavil mě zbylého oblečení, já jsem samozřejmě nebyla pozadu, nějak jsem se dostala nad něj a začala jsem pracovat na jeho kalhotách. Poté jsem ho začala líbat na krku a postupovala jsem níž. 

Rychle mne dostal zpátky pod sebe. Trochu jsem vyjekla, jelikož vždy jsem byla já ta rychlá. Ale tentokrát ne. Znovu si se mnou začal hrát a obdarovával mne letmými polibky. Někdy se svými rty jen sotva dotkl mé kůže. Dokázal mě přivést k šílenství, a moc dobře si to uvědomoval. Po chvíli jsem to už nemohla vydržet.

"Jestli takhle budeš pokračovat dál, tak mě rovnou zabij," řekla jsem mu mezi steny. On se zasmál.

"Tvé srdce už vlastním, tak proč tě zabíjet?" podivil se. Ale poslechl mne. Vnikl do mě, až velice opatrně, nečekala jsem to. V ten moment jsme snad existovali jen my dva, jako by vše kolem nás zmizelo. Uměl mě přivést do rauše, takového, jak to ještě nikdo před ním nedokázal. Jednou rukou jsem přímo drtila povlečení. Věděla jsem, že to každou chvíli přijde... Hejno motýlů vyletělo z mého pod bříška, myslela jsem, že začnu křičet. Věděla jsem, že on je na tom podobně, jelikož jsem slyšela jeho zrychlený dech. Všechno skončilo, lehl si vedle mě. Pomalu jsem oddechovala a dívala se do stropu.

"Někdy si musíme dát repete," prohlásil vážně.

"Souhlasím," kývla jsem. On se zasmál a opřel se o jeden loket.

"Co bylo tak směšného?" nechápala jsem. On na mne mrkl.

"Víš, to byla asi první věc, co jsem řekl, a ty jsi souhlasila," objasnil mi. Pokrčila jsem ramena. Zabalila jsem se do deky a vylezla z postele.

"Kam jdeš, lásko?" posmutněl. Už jsem stála dveří onoho pokoje. Otočila jsem se na něj.

"Jdu si dát sprchu a potom mi ukážeš noční New Orleans," mrkla jsem na něj. To už jsem vyšla z pokoje a zamířila do koupelny, která byla hned vedle. Byla veliká, ještě větší, než mám já v penzionu. Všechno bylo laděno do černé, mohli jste vidět i trochu bílé, dobrá, byla tady jen bílá vana. Vše ostatní bylo lesklé a černé. Spustila jsem ze sebe deku, kterou jsem si kolem sebe obmotala a zalezla do sprchového koutu. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala dobře, ano, mám pochybnosti... Byla jsem pro něj dobrá jen na jednu noc? Nebo... A jak to cítím já? Rozhodla jsem se, nebudu o tom přemýšlet, prostě se to bude vyvíjet svou vlastní cestou.

Vylezla jsem ze sprchy a osušila se. Jen v osušce jsem vyšla ven, jelikož jsem měla věci v jiném pokoji, slyšela jsem sprchu, usoudila jsem, že Klause už nenajdu tam, kde před chvílí. Hrabala jsem ve svém kufru a hledala něco vhodného pro noční New Orleans.

"Ahoj," šeptl hlas za mnou. Bohužel jsem věděla, komu přesně patří. Zatím jsem se neotočila.

"Myslela jsem, že jsi odešel," řekla jsem velice chladně.

"Ano, odešel, ale vrátil se," takový tón jsem od Kola v životě neslyšela. Otočila jsem se a podívala do jeho tváře.

"Nemám tušení, o co ti jde," přecedila jsem skrz zaťaté zuby.

"Chci se ti naposledy omluvit..."

"Proč by ses omlouval nicce? Hmm? Prosím, já už to řešit nechci, prostě jsi parchant, chápu... A teď mě prosím nechej být!" rozhodla jsem.

"Klaus je parchant," prohlásil. Zasmála jsem se.

"Ach, tak... Takže teď se budeš srovnávat s Klausem, jestli to dobře chápu. Poslouchej, vím, jaký Klaus je!" ujasnila jsem mu.

"Tak o tom vážně pochybuju, ale jak myslíš. Měj se, možná se ještě uvidíme..." mrkl na mne a zmizel.