Family 2...

Untitled Part 13

Remember...Pohled Klause:"Kole, bráško... jsi tady?" zvolil jsem přehnaně milý přístup, abych z toho udělal trochu komedii, až ho budu zabíjet. Nevím, co to dělám, nikdy bych za něco takového Kolovi nezarazil dýku do zad. To že zmátl jednu upírku? Ještě bych se smál, podporoval ho v tom. Ale ona je jiná, nechápu, co ta proradná ženská se mnou dělá. Co jsem už kvůli ní udělal? Zachránil jejího bratra hned dvakrát - jednou před sebou a podruhé, před bratrem, ale proč? V čem je jiná? Nebojí se mne, nebo to nechce přiznat, hledí mi vždycky zpříma do očí, když se mnou mluví - nelže a nezapírá. A i když si to nechce přiznat, její povaha je stejná, jako ta moje.Teresa stála v těsném závěsu za mnou, a pozorovala dům. Zapojil jsem všechny smysly. Ano, Kol byl v domě. Dokonce vím, kde. Přímo za ní, rychle jsem se otočil, napodobila mne. Čelili jsme mému bratru společně. Hloupě se usmíval, oči mu zářily."Vítám tě, bratříčku. Myslel jsem si, že přijedeš dřív. Přecenil jsem tě, ale netušil jsem, že přijedeš i s ní," zasmál se."Ty jsi ten, co mi změnil paměť?" vyštěkla na něj. Ještě jsem neslyšel z jejího hlasu takovou zlobu a opovržení. A to ani tehdy, když se snažila najít Damona. Všiml jsem, že její oči začínaly pomalu rudnout, ale ona zatřepala hlavou, jako by to chtěla vytřepat."Ano, zlatíčko. Jsem to já... Ale nejsem na sebe pyšný," řekl sklesle. "Pohnojil jsem to, víš?" přiblížil se k ní blíž, udělal jsem pár kroků blíž k nim. "Chtěl jsem, aby sis pamatovala na mne, zvoral jsem to...""Kole, máš dvě možností... a ty víš, že já je většinou nedávám. Buď jí vrátíš vzpomínky a můžeš si dělat, co chceš, nebo se znovu nějaký ten pátek vyspíš ve své staré posteli," usmál jsem se na něj a hrál jsem si s kolíkem v ruce."Ach, Niku, jaký vřelý jsi... Netušil jsem, že ta holka z tebe udělá takového slabého upíra," jedovatě se zasmál."Vrať mi moje vzpomínky," přecedila skrz zaťaté zuby Teresa, z očí ji málem šlehaly blesky. Kol jí věnoval jeden ze zářivých úsměvů."Nejsem si jistý... Víš, když ti je vrátím. Budeš mě nenávidět. Sama jsi řekla, že mě budeš nenávidět navěky a nikdy mi neodpustíš," pozvedl ramena. Tak proto, netušil jsem, že mu tady to řekla."Konec hloupých her!" prohlásil ženský hlas. Byla to Rebekah, která právě prošla hlavními dveřmi. "Niku, ty nebudeš nikoho bodat kolíkem, a ty," ukázala na Kola, "ji vrátíš vzpomínky!" rozhodla. Kol se začal smát, jak smyslů zbavený."Vy, vy jste se na mne domluvili, že? Jinak to není možné. Drahá sestřičko, já ji nikdy vzpomínky nevrátím, a co se týče Klausova chabého vyhrožování... jsem původní stejně jako on, umím se o sebe postarat," prohlásil hlučně."Když mi vrátíš vzpomínky, tak ti odpustím," šeptla Teresa, která se do rozhovoru zatím nijak nezapojila. Kol se pousmál."Co mi je po tvém odpuštění... nestojím o něj...""Všichni moc dobře víme, že stojíš!" křikla po něm Rebekah s pokřiveným úsměvem. "Hodně o něj stojíš..." dodala."Asi si mne s někým pleteš," kroutil nad tím hlavou. "Já nepotřebuju od žádné nicky odpuštění!""Nicky?" zopakoval jsem po něm. Kol jen na má slova přikývnul. "Sice jsem ti říkal, že ti dám vybrat, ale už jsem se rozhodl za tebe..." šeptl jsem a usmál se na něj. Napřáhl jsem se, a jelikož jsem napůl vlkodlak, rozhodl jsem se mu uštědřit menší lekci, ano, kolík by ho uvěznil v rakvi, ale co takhle moje kousnutí? Nezemře, ale budu ho týrat. Potom možná vrátí té nicce vzpomínky ještě velmi rád, když mu za to slíbím svou krev. Během doskoku jsem už měl změněnou tvář a své zuby jsem mu zaťal do krku. Rebekah blízko mne vykvikla, zřejmě čekala všechno, ale tohle ne."Tak, bratříčku... Teď se můžeš v klidu rozhodnout, jestli ji ty vzpomínky vrátíš," usmál jsem se na něj, v tento moment už byla má tvář opět lidská. Teresa sledovala celou tu scenérii se strachem v očích."Neboj, lásko, to je věc... o které jsi věděla, že umím. Až budeš mít paměť, vzpomeneš si," mrkl jsem na ní potěšeně. Ona jen přikývla.Rebekah nad tím jenom zavrtěla hlavou. "Jako malý," dodala a vydala se po schodech nahoru. "Mimochodem, Niku, byl tady nový koberec..." Podíval jsem se pod Kola, koberec byl trochu zamazaný od jeho krve."Vidíš to? K čemu ty jsi vlastně dobrý, všechno ničíš, Kole," dorážel jsem na něj. Měřil si mne pronikavým pohledem."Dobrá, vrátím jí paměť... nechci tvoji krev, ale jak slíbila ona. Odpuštění," šeptl."Proč chceš od nicky odpuštění?" odsekla mu podrážděně."Vyšší princip..." Teresa k němu přišla blíž. "Odpustíš mi až potom co si vzpomeneš," řekl jasně. Celé jsem to pozoroval. Chtěl jsem ho zabít, urvat mu hlavu, vytrhnout srdce. A to jen kvůli ní. Proč? Sakra! Jestli se stalo, to co si myslím... Zapřísáhl jsem se, že mně se to nikdy nestane. Že je to slabost, lidské místo. Že milovat může jenom člověk, od doby, co jím nejsem, jsem nezamiloval, ani jednou. Byl jsem jenom svůj, rozmařilý, chtěl jsem mít všechno hned! Nebral jsem na nikoho ohled, a tak to taky mělo zůstat.Kol se dotkl její tváře a díval se jí do očí. "Vzpomeň si," poručil ji. Chvíli nehybně stála, ale udělala přesně to, co jsem čekal. Vrazila mu facku. To nebyla facka... to bylo ještě něco většího. Bolelo mě to i za něj. Zasmál jsem se tomu."Parchante," přecedila skrz zaťaté zuby a mířila od něj pryč. Potom se ale zastavila v pohybu a otočila se na něj. "Kole, odpouštím ti... Ale doufám, že už tě nikdy neuvidím!" křikla po něm. Tentokrát se otočila na mě. No, řekněme, že už se nemračila. Dokonce se na mě usmála. "Děkuji," šeptla. Přišla ke mně blíž a lehce se otřela o mé rty. Nikdy jsem nic takového necítil. Tolik energie, tolik Sil... Rychle se ode mě odtrhla a znovu na mě pohlédla. "Děkuji," zopakovala a odcupitala nahoru. Pohlédl jsem na bratra s určitým opovržením a vítězoslavným šklebem."Máš odpuštění... Dám ti i krev, abys mohl z tohoto města, co nejrychleji vypadnout!" křikl jsem po něm."Kde bereš tu jistotu, že odjedu, bratříčku?" zašklebil se na mě."Jestli ne, tak tě probodnu kůlem a věř mi, že už ho z tebe nikdy nevyndám..." prozradil jsem mu chladně. Vzal jsem sklenici, co byla postavena na konferenčním stolku a naplnil ji svou krví. Vrazil jsem mu jí do ruky. Vyběhl jsem schody a mířil za ní. Uslyšel jsem, jak se s někým baví po telefonu."Ano, na všechno si pamatuju... Ne, pár dní... Damone, Damone!" křičela a potom to položila. Otevřel jsem dveře od místnosti, kde byla. Ležérně jsem se opřel o zárubeň dveří."Můj bratr nemůže překousnout, že jsem v New Orleans... s tebou," dodala šeptem."Jo, to nemůže překousnout i můj bratr," dodal jsem se smíchem."Nechápu, jak mi to mohl udělat... To všechno. Chovala jsem se k němu hezky," povzdechla si, "lépe, než k tobě...""Odjíždí pryč, neboj..." Ona se hrdelně zasmála."Já se nebojím, nikdy a ničeho. Nevzpomínáš? Ta holka, co nevěděla, kdo vlastně je, nebyla já. Jenom moje tělo. Jsem tak ráda, že si na všechno vzpomínám. No, pravda... Damona mi mohl trochu zidealizovat," zasmála se, "ale jsem šťastná," pokrčila ramena. Chtěl jsem to znovu zažít, to, co před chvílí, akorát víc, intenzivněji. Přemístil jsem se před ní, na pár sekund jsem se podíval do jejich zelených očí a potom už jsem nečekal a políbil ji. Nebránila se, což mi přišlo trochu zvláštní, možná to cítí stejně...