Family 2...

12

MarcelSeděla jsem v autě s Klausem, mířili jsme na letiště. Momentálně jsem nevěděla, jak se mám chovat, co cítit. Podle všeho jsem právě opustila svou rodinu, ale nepamatuju si na ni. Damon i Stefan byli smutní, poznala jsem to na nich, asi jim na mne opravdu záleží. A Elena? Ta mě nechtěla pustit, ale já chci svou paměť zpět, už jen proto, abych si na ně vzpomněla."Takže připravena do velkoměsta?" zeptal se mne, když jsme vystoupili z letadla."Už jsem v New Orleans byla," šeptla jsem a držela se blízko něj, kdo by řekl, že se u nejsilnějšího upíra na celé zemi cítíte v bezpečí? Zabralo by mu přesně pět vteřin, aby mě zabil, možná méně. I když já jsem tvrdý hráč."Dám ti menší kvíz," začal, když jsme nastoupili do auta, které si právě koupil. Podívala jsem se na něj s nedočkavostí. "Hádej, kdo toto město založil?" mrkl na mne."Řekla bych, že, když se mě ptáš, tak asi ty..." zakoulela jsem očima."Chytrá holka... Teď k programu, lásko. Mám v plánu se stavit za známým, který by mohl mít nějaké potuchy o tom, kde se skrývá můj drahý bratr, co tě ovlivnil, až najdeme Kola," blýskl na mne úsměvem, "probodnu ho kůlem, zavřu do rakve a ty budeš mít svou paměť zpátky. Toť vše..." vysvětlil mi ve zkratce. Přikývla jsem a pozorovala rušné ulice. Bylo to hodně lidí, tedy, ne až tak moc lidí, jako upírů. I když jsem tu byla posledně, měla jsem velký problém najít si někoho ke sváče. Vystoupili jsme, Klauspověřil některé lidi, aby nám zanesli kufry do jeho domu. Dále jsem ho následovala, prodírali jsme se tím davem, až jsme narazili na malou kavárnu, která byla v zapadlé části města. Takže zřejmě tady bude ten jeho známý.Pomalu otevřel dveře a vešel, to co se dělo vevnitř bylo celkem zvláštní. Nějaký chlap stál na pódiu, v ruce svíral mikrofon a zpíval, kolem něj se točilo několik žen, ostatní seděly u stolů a hvízdaly po něm."To je ten tvůj známý?" zeptala jsem se Klause pološeptem s náznakem ironie. On se na mne podíval, vydechl vzduch, co měl v plicích."Marcel, ano," šeptl. Pozvedla jsem ramena. Po chvíli skončila písnička. A Marcel seskočil z pódia, zřejmě si Klause nevšimnul. Až jsme udělali pár kroků k němu a jeho přátelům, tak se na nás otočil. Nevěděla jsem, jestli Klaus říkal přítel, nebo nepřítel, ale podle jejich výrazů, bych si tipla to druhé. Mohly kolem nich šlehat blesky, Marcelovi přátelé se začínali stmelovat a chtěli ho bránit. Já jen na prázdno polkla. Dneska se vážně nechci prát... mám novou sukni."Klausi," vydechl nepřátelsky. "Kdybych věděl, že přijedeš, tak..." začal, ale Klaus mu do toho skočil."Tak co?""Tak bych sakra uspořádal průvod!" křikl a objal ho. Tak to byla ta nejpodivnější věc, kterou jsem kdy viděla. Co to mělo jako sakra být? Marce se od něj vzdálil a prohlížel si mne. "A tady ten anděl vedle tebe je kdo?" zeptal se a chytil mne za ruku, kterou políbil."Spíš ďábel," odsekla jsem."Takže sis našel královnu?" zasmál se Marcel a pohlédl na Klause. Nadzvedla jsem jedno obočí."Ne, to rozhodně ne," odsekla jsem zostra. Marcel si mne se zájmem prohlížel. Klaus tomu nevěnoval pozornost."Je tady Kol?" zajímal se. Marcel se zasmál."Říkal, že se po něm budeš ptát," poznamenal. "Dokonce na tebe čeká," pozvedl ramena. Klaus se na něj nechápavě zamračil."Kde na nás čeká?" zeptal se Klaus velice překvapeně. Podíval se na mne pohledem, který jsem u něj zatím neviděla, tedy... možná ano, ale nepamatuju si to."Ve vile," odpověděl Marcel, jeho oči byly velice zajímavé, díval se na Klause, jako sobě rovného, tedy nechci říct, že by nebyl, tedy není, ale... něco se mi v tom pohledu prostě nezdálo. Klaus kývnul, chytil mě za ruku a vedl pryč."Svou paměť budeš mít dřív, než jsem si myslel...""Počkat!" zastavila jsem se. Klaus se na mne podíval a také se zastavil v přeplněné ulici. "Kde si nechal ten kolík?" pohlédla jsem na něj vážně."Myslíš, že jsem ho nechal u našich věcí?" pozvedl jedno obočí. Jen jsem pozvedla ramena."Jestli ne, tak rychle... utíkej! Chci mít zase svou paměť," přikázala jsem mu a usmála se na něj svým nejlepším úsměvem, co jsem vlastnila. Klaus se trochu usmál, chytil mě ještě pevněji za ruku a dali jsme se do pohybu