Family 2...

26

Chapter Twenty

It's time to say goodbye 1/2

Pohled Teresy:

"Eleno, odejdi! Chci být sama," poprosila jsem jí velice rázným tónem. "Nebo, já půjdu, chci se jít projít," uzavřela jsem diskuzi a zvedla se z postele.

"Tereso," slyšela jsem ještě její poslední pokus udržet mě v pokoji a vše ze mě dostat, je mi jasné, že poletí hned za někým a všem to řekne. Do háje! Člověk si ani nemůže v klidu zemřít. Mám strach z toho, že Stefan bude stále dokola říkat něco ve smyslu: bude to dobrý, najdeme lék. Vím, že nebude, je to na hovno. Pokud lék vůbec existuje, tak je v New Orleans...

Procházela jsem se parčíkem, který byl v samém srdci Mystic Falls, pamatuju si, jak jsme si tady hrávali. Jak si Damon se Stefanem hráli na vojáky, já byla rukojmí. Ta hra mě nikdy nebavila, většinou jsem totiž skončila s rozbitým kolenem.

"Můžete mi ty pouta rozvázat? Prosím, už mě bolí ruce... Damone! Stefane, už to není legrace!" volala jsem. Hledala jsem je očima, ale nikde nic. Jen smích... "Prosím!" začala jsem plakat."Tereska nám pláče..." smáli se mi. "Bratře, musíme vysvobodit dámu z nesnází!" prohlásil Stefan, zdvihl dřevěný meč a utíkal směrem ke mně."Ať jí nebodneš," varoval ho Damon.

"Tereso?" oslovil mne někdo za mými zády, rychle jsem se otočila. Stál za mnou Stefan s úsměvem na rtu.

"Jen se procházím," snažila jsem se taky o mírný úsměv. Stefan se stále snažil nenuceně smát, i když mu to tedy moc nešlo. V ten moment se rozplynul. Prudce jsem zavřela oči. Co to má být? V hlavě mi začala hrát velice známá písnička z dvacátých let. Cítila jsem se divně, všechno mě bolelo. Slyšela jsem, že když vás pokouše hybrid, vaše umírání trvá kratší dobu, zřejmě je to pravda.

Někde v dálce jsem uslyšela, jak praskla větvička. Musel to být člověk, měla jsem neuvěřitelnou chuť na krev. Schovala jsem se za jeden hrubý strom. O chvíli později jsem zaslechla dívčí smích. Nečekala jsem ani chvíli a zaútočila. Svými zuby jsem proťala její hrdlo a začala pít, dokud jsem neuslyšela poslední úder jejího srdce. Odhodila jsem jí na zem, jako hadrovou panenku, až teď jsem si všimla, kdo to je. Byla to Vicky Donovenová. Panebože, zabila jsem... zabila jsem Vicky! Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si nevšimla, kdo stál vedle ní. Nevěnovala jsem pozornost nikomu jinému, než jí samotné.

"Jeremy?" vyslovila jsem jeho jméno o jednu oktávu výš. "Já jsem nechtěla... já, moc se omlouvám, nechtěla jsem..." začala jsem brečet a spadla jsem na kolena. Čekala jsem, že začne utíkat, kéž by začal utíkat, nebo třeba křičet. On si však klekl naproti mně.

"Co se ti stalo?" zeptal se velice potichu a pozvedl mi hlavu, díval se mi do očí. Až teď jsem si všimla, že vypadá poněkud vyspěleji. Utřel mi pusu od krve, už jsem to nevydržela a má hlava spadla na jeho rameno. Byla jsem v nevědomí, nevěděla jsem, co se to se mnou děje...

"Kole, miluju tě," vyslovila jsem tyto tři slova, jako samozřejmost a políbila ho. Usmíval se velice blaženě. V mé hlavě se přehrály momenty, které byly pro můj mozek zakázané, ty, na které jsem musela zapomenout. Vzpomněla jsem si na Chicago v roce 1920, proto mi hrála v hlavě ta písnička. Chtěla jsem si vzpomenout na to, co se stalo. Na Kola, na tanec, krev a sex. To všechno se mi v hlavě právě přehrávalo a já se u toho musela usmívat. Možná, že jsem zemřela, ano, musela jsem zemřít. Takhle to vypadá? Teď se mi v hlavě ukázal další obrazec a to ten, ve kterém jsem byla s Klausem, ten jsem si moc dobře pamatovala. Moře bylo klidné, ale my dva rozhodně ne. Věděla jsem, že mě k němu vždycky něco potáhne. Možná jsem na něm milovala to nebezpečí, každý se ho alespoň trochu bál, dokonce i já, ale nikdy bych to nahlas neřekla. Když tedy nepočítám ten omyl, kdy jsem ztratila paměť a musela jsem na všechno, co se mé osobnosti týče - zapomenout.