My Sister's Best Friend || L.H

14

,, Silvia Grahams.''  Řekl tonem jakoby šlo o někoho život. Blbeček.
,, Ona je moje kamarádka a ona je vlastně stejná jako ty. Když já jsem fakticky takový zmrd, tak tě s ní seznámím a uvidíš.'' Mykl rameny, ale na tváři měl pořád smutný úsměv. On si teď myslí, že ho budu nějak hýčkat? Jasně. Mám ještě kousek své hrdosti na to, abych odmítla jeho přátelství..

,, A co?'' Odpálkovala jsem ho s hnusným a nezajmavým tonem. Myslím, že s tou krutostí zacházím až moc daleko, ale on mi teď bude lhát, že si to vše vymyslel? Jasně.
,, Třeba bude normální a lepší než ty. Třeba mi nebude říkat, že jsem hnusná a že by se mnou nikdy nekamarádila. Třeba to bude opravdu kamarádka.'' Poslední větu jsem s těží vydechla, protože jsem ho právě odmítla celého. Nevím proč, ale je to tak těžký. Takový pocit jsem ještě neměla. Nechtěla jsem se přestat bavit, ale mozek mi to prostě přikázal.

,, Já si to vymyslel! Kolikrát ti to mám vysvětlovat! sakra, vždyť si představ situaci, kdyby na tebe tlačila malá sestra a pokřikovala by 'Oooh ty milujš Cory.. Ooh.' '' Napodobil holčičí hlas.
,, Prosím.. já se s tebou chci bavit.'' Udělal ten nejsmutnější obličej, co jsem kdy za život viděla. Moje srdce křičelo o to, abych mu dala další šanci, ale můj mozek přepral srdce. Nesnáším se za to, co teď řeknu...

,, Luku, já už se s tebou nikdy nechci stýkat a prosím nebav se se mnou. Jsi jiný a já jsem jiná a neměla bych ztrácet čas s někým jako jsi ty.'' Řekla jsem tiše a těžce do země. Nedokázala bych mu to říct do očí. To bych se asi sama zabila. Tak moc mě to bolí...

,, Nelži mi! Nejsi tak zlá!'' Začal bojovat proti mé lži. Má pravdu, ale takhle to dál nemůže jít..

,, Nelžu! A vypadni!'' Křikla jsem na něj a on se smutnou tváří otočil hlavu směrerm ke dveřím..

,, Promiň.'' Řekl naposledy a tiše. Pak už jen odešel...
.........................

Venku se skoro v podvečer krásně rozjasnilo a dole už byl slyšet smích mé matky a sestry. Přijde mi jako bych těď byla sama. Jako bych nikoho neměla. Vím, že si za to můžu sama, ale nechci, aby mi někdo lhal a nemám důvod věřit Lukovi, když se spolu bavíme tak 8 dní. Každý den se něco dělo. Buď jsme se ztratili... někdo se opil a my ho museli tahat domů nebo jsme všichni spolu abstinovali. ZAse se mmi do mozku řítí pocit, že jsem udělala nejlépe, ale moje srdce jakoby plakalo a kapesníčky by mu nestačily. Nevím, co je špatně, ale mám nutkání s někým mluvit. Mám nutkání mluvit s Lukem, i když není jako já. Sice je potetovanej a jeho úmysly nejsou dobré, ale smála jsem se, což se moc nestává.
Ve chvíli, kdy jsem přemýšlela, mě vyrušil klepot na dveře. Neochotně jsem slezla z postele, na které jsem stále ležela. Přešla jsem ke dveřím a otevřela je.

,, Co se sakra stalo?'' Vlítla dovnitř Lilly a začala chodit sem a tam. ,, Proč je můj bratr takovej.. divnej?'' Ptala se mě. ,, Řekl mi: 'Ani nevíš, jak si tě vážím Lilly. Teď jsem si uvědomil, že tě mám tak moc rád, že jsi pro mě víc než cokoliv na světě'. '' Citovala jeho hlas, ale mně to nepřišlo moc divné. Prostě jí vyznal sourozeneckou lásku. Bylo to asi dost milý, když jí to tak dostalo.

,, A proč jsi překvapená?'' Řekla jsem jí úplně bez žádného citového tonu. ,, Je to tvůj starší bratr. Má tě rád, takže..'' Nedokončila jsem větu, protože jsem nevěděla jak. Jen jsem si sedla na postel a dívala jsem se na Lilly, která si tam něco žvatlala pod nos.

,, Cory, prosím, co jsi mu řekla? Proč si najednou všechno uvědomuje?'' Začala se mě rychle a nervozně ptát.

,, Řekla jsem mu, že už se s ním nechci bavit, kvůli tomu, co o mně říkal tobě.'' Vysvětlila jsem jí.