Zatemněná Mysl |YAOI|

Kapitola 1.

Yamite tučně

Niro slabě

Zrovna jsem si doplnil zásoby a chtěl jít na další cestu. Vrátil jsem klíče od pokoje v hostinci, kde jsem se na noc ubytoval.

,,Zas se někdy stav Yamite," mávnul na mě hospodský a já mávnul nazpět. Když jsem vyšel do ulic, praštil mě do nosu zápach alkoholu. Ach jo, to je zase Maenu, zdejší opilec, který včera v hostinci předvedl pěkné divadlo. Zakroutil jsem očima a obloukem jsem ho obešel. Stále nosím kapuci, abych zakryl své elfí uši. Elfové nejsou ve městech zrovna dvakrát oblíbení. Moji adoptivní rodiče byli lidé...nevěděli o tom, že jsem elf. Moje schopnosti se projevily půl roku zpátky. Rodiče se mě začali bát, a tak jsem začal cestovat. Chci najít svoje pravé rodiče, chci je poznat. Sám nevím, jak to chci provést, ale najdu je i kdyby... já nevim co. Upravil jsem si kapuci a vyšel ven z města. Přede mnou se rozprostřel velký les a já neváhal. Vstoupil jsem do něj a zhuboka se nadechl. Sám pro sebe jsem se usmál a šel po ušlapané lesní pěšince, kterou lemovaly mohutné stromy. Cesta se zdála být prázdná a klidná, kdž jsem před sebou zaslechl křupání větviček. Fajn...ne přímo přede mnou, přibližně dvacet metrů za zatáčkou. Elfové mají dokonale vyvinutý sluch, dokážeme slyšet až dva kilometry daleko. Přikrčil jsem se, kapuci si stáhl víc do obličeje a plížil se k zatáčce.

Po své amnesii si nepamatuju absolutně nic. A tak jdu tam, kam mě vítr zavane. Šel jsem po neznámé lesní cestě a snažil se zachovat klid. Nepamatuju si lidi, nepamatuju si místa...jsem rád, že si pamatuju svoje jméno. Když jsem vyšel ze zatáčky, ztuhla mi krev v žilách.
,,Kdo jsi?!"
Vyděšeně jsem zvedl ruce nad hlavu. Ten neznámý kluk se ke mně přiblížil a já začal pomalu panikačit, když na mě vytáhl dýku.

,,N-nejsem nebezpečný! V-vlatně nejsem ani ozbrojený."
zasunul svou dýku do stehenního pouzdra a stoupl si přede mě.

,,Kam míříš?" Vypadal o dost klidněji.
,,Kamkoliv... je mi to docela šumák."

,,Cestovat sám a neozbrojenej...v téhle části kraje... Nejsi trochu vyšinutej?"

Zamračil jsem se a rozhodil rukama. Znám ho ani ne minutu a už mi leze na nervy.

,,Jak se jmenuješ?" zaptal jsem se po chvíli. Nebudu přeci nezdvořilý.
,,Yamite Shifu."
,,Já jsem Niro...jen Niro. Co tady vůbec ty pohledáváš?" zajímal jsem se.
Řekl jen že hledá rodinu. Nějak extra moc se nerozkecal. V hlavě mi probleskl nápad... po dlouhý době jsem měl náoad.

,,Můžu ti pomoct," řekl jsem rozhodně.
Změřil si mě pohldem. Asi mu došlo, že mi jde jen o osobní ochranku. Jen pokrčil rameny.

,,Jak chceš," řekl a obešel mě.

Šel jsem za ním a pozoroval jeho záda. Zajímalo by mě, proč má tu kapuci. Ani jsem mu neviděl do obličeje. Před námi se ozvala rána... hodil po mně dýku a vytáhl další. Kde to sakra bere? Najednou před námi přistála bombička, ze které se začalo kouřit.

,,Yamite nedej-" vykřikl jsem, ale nestihl jsem to doříct. Oči se mi samy os sebe zavřely. Když jsem je otevřel, byl jsem ve vězení. Hlavu jsem měl položenou na Yamitově zádech. Pomalu jsem se zvedl a rozhlídl se. Otočil jsem ho na bok a kapuce mu pořád padala do tváře. Na sucho jsem polknul a natáh ruku k jeho kápi... Prstem jsem se dotkl špičky jeho kapuce a on se najedno zakuckal. Rychle jsem se scukl dozadu a on se pomalu posadil.

Probudil jsem se na špinavý podlaze. Šíleně to okolo mě smrdělo. Pomalu jsem se zvedl a zpod kapuci jsem se podíval na Nira.
,,Co tady děláme?" chytil jsem se za hlavu a podíval se ven. Hlavou mi probleskla myšlenka...snad mi nesundali kapuci, když nás sem táhli. Ale kdyby to udělali, tak asi pravděpodobně nejsem naživu. Niro se postavil a chytil se mříží. Zacloumal s nima a pak se otočil na mě.

,,Co je," odsekl jsem.

,,Promiň Yamite."
Nechápavě jsem naklomil hlavu a pak mi na hlavě přistála tupá rána. Když jsem se probral, mříže byly na zemi rozlomené. Niro ležel vedle mě a já byl zmatenej jak lesní včela. Absolutně jsem nepochopil, co se stalo. Ale měli jsme volnou cestu.

,,Dělej, běžíme," okřikl jsem Nira a rozběhl se ven. Držel se za mnou a před námi se obejvil chlápek s černýma vlasama po ramena. Chytil jsem dýku pevně do ruky a ohla se. Jedním čistým pohybem jsem mu podřízl hrdlo. Pak jsme se pomalu dostali ven a utekli do města. Niro mě zatáhl do temné uličky a sedli jsme si vedle popelnic. S hlasitým oddechováním jsem sal kaouci na vrch hlavy, aby mi vítr osvěžil obličej. Niro se díval upřeně před sebe a měl sepnuté ruce. Svraštil jsem obočí a nahlédl zpoza popelnic. Vzduch je čistý. Otočil jsem svůj pohed na Nira a on vypadal jako ztuhlý. Drcnul jsem do něj loktem a on se na mě prudce otočil. Jeho pohled se na mě zastavil a jeho zornice se zúžily.