Zatemněná Mysl |YAOI|

Kapitola 21.

Dobrý dééén :3 Ano, stále jsem naživu, i když si už někteří z Vás nedělali naděje. Ale co bych to byl za Touruše, kdybych aspoň jednou nepovstal z mrtvých

Seděli jsme na zemi v objetí. Byl jsem vyděšený a zároveň tak šťastný. Zatnul jsem zuby a natiskl se na Yamiteho. Jak jsem si jen já hlupák mohl myslet, že bych to bez něj dokázal? 
,,Y-Yamite...nemůžeš mě opustit. Půjdu s tebou kamkoliv...chci být s tebou,'' zavzlykal jsem do jeho ramena a popotáhl.
,,No...co mám dělat že...'' odtáhl se a usmál se. Ten úsměv...ten nejkrásnější na celém světě. Opět jsem mu padnul kolem krku a pevně sevřel.

Takové klišé, to není možný. Ale sama jsem stále vyděšená. Něco tak odporného, jako bylo to stvoření už snad neuvidím. A nebýt těch dvou...Byla bych stále sama a k tomu uvězněná v těle malé, třináctileté dívky.
,,Hele...nechci vám kazit romantickou chvíli nad hnijící mrtvolou, ale neměli bychom někam jít, když tedy zůstaneme spolu?'' Oba se na mě otočili a já se zazubila. Yamite se na mě taky zazubil a natáhl ke mně ruku. Přiskočila jsem k němu a objala ho kolo ní. Niro z druhé strany. Pak jsme se pomalu dopracovali k lesní cestě, po které jsme mohli v klidu a jasné noci jít.

Na jednu stranu jsem byl naštvaný, že se za mnou takhle vydali, ale na druhou mi spadl kámen ze srdce. Když jsme šli po lesní cestě, zadíval jsem se na oblohu, po které byly rozesety hvězdy.
,,Chtěl bych být jednou taky hvězda...až zemřu. Žádné peklo, žádné nebe. Hvězda...'' vydechl jsem a Anell mě o něco pevněji stiskla. Niro se na mě podíval a usmál se.
,,Taky chci být hvězda,'' odpověděl. Během chvilky jsme vyšli do vesničky. Nikde ani noha, nikde nebylo rozsvíceno. Bylo to poněkud zvláštní.

Bylo tu mrtvo. Nelíbilo se mi to ticho. Taky tu byla o něco větší zima, než kde jinde. Anell šla před nás a já jí chytil za rameno. Otočila na mě hlavu, zamračila se a její oči začaly zářit světle modrou barvou. Otočila se a s úsměvem  se rozhlížela kolem.
,,Co to dělá?'' otočil se na mě Yamite a já jen se zmateným výrazem pohodil rukama. Pak jsme se podívali zpět na ni. S úsměvem tančila. Ale bylo to zvláštní, pořád se dívala na jedno místo.

To místo nebylo dvakrát příjemné, bála jsem se, že tu nikdo není. Počkat...je! Pousmála jsem se,cítila jsem tu zvláštní energii. Když jsem se rozešla vpřed, Niro mě chytil za ruku a chtěl zatáhnout zpět. Zamračila jsem se a vyškubla jeho stisku. Vidím to, vidím je. Oni se zase dívají na mě a špitají si. Ty jemné hlasy mě příjemně hladí na duši. Je tu spousta dětí. Je to smutné, ale zároveň tak překrásné.
,,Paní, co tu děláte?'' zeptal se mě malý chlapec, který měl v ruce medvídka z plyše. Jen jsem se na něj usmála a natáhla ruku. Ty jeho chladné, polopevné prstíky se chytli mé ruky.

Najednou začala tančit. Proč? Sama uprostřed prázdné ulice. Dívala se pořád před sebe, ale po chvíli i okolo a pořád se usmívala. Zničehonic se těma zářivýma očima podívala na nás. Zničehonic se kraje mého vidění zbarvily matně do modra a viděl jsem stíny. Když jsem zaostřil, všiml jsem si, že tu jsou děti. Počkat...to jsou...duše?

Duchové, duchové, duchové, duchové, duchové! Tohle město je duchů! Nemám duchy rád, jsou studení a jde z nich strach. Ale Anell si to užívala. Pak se děti rozběhli směrem k nám. Naaah! Skočil jsem Yamitemu na záda a pevně se držel.
,,Fakt zabijáci, co? A to si říkáš upír,'' zasmál se mi a děti ho -samozřejmě se mnou na zádech- táhli kamsi, abych si s nima a Anell zatančil. Eeehh... Nemám rád tancování a ani duchy.

Byl to příjemný pocit. Takové chladné hlazení po těle. Moje nohy tiše našlapovaly jedna přes druhou a vlasy padaly do mého obličeje.
Pak odbila na kostele půlnoc a všichni se zastavili. Niro byl stále přilepený na Yamiho zádech. Založila jsem ruce a odfoukla si vlasy z tváře.

Pomal u jsem slezl z Yamiho a s tupým úšklebkem se mu omluvil. Oba jsme se podívali na Anell.

,,To bylo krásný,'' vydechl Yamite a rozhlédl se. Přijde mi neuctivé, abychom tady někde přespali. Co kdybychom spali v ložnici někoho, kdo by zrovna chtěl mít svojí intimná chvilku, mezitím, co bych JÁ chtěl svou intimní chvilku? Otočil jsem hlavu i na Yamiteho a měl jsem pocit, že myslí na to samé. Nebo jsem si to aspoň přál.

,,No,'' vydechl jsem, ,,měli bychom se spíše utábořit kousek za městem. Pousmál jsem se a Anell přikývla. Upravil jsem si kápi a všichni jsme vyrazili přes, tak tiché, město. Když jsme opuštěli jeho hranice, Anell se naposledy otočila a slyšel jsem, jak si šeptá: ,,Mějte se...chybíte mi.''
Hodil jsem věci na zem a po chvíli už mezi námi plápolal oheň. Anell usnula opřena o kmen stromu, takže jsem ji opatrně položil na zem, přičemž jsem ji dal pod hlavu svou, složenou, kápi. Otočil jsem se na Nira a pohnul koutkem úst do jemného poloúsměvu. Přisedl si blíže ke mně a položil mi hlavu na rameno.

,,Poslyš, Yamite... Jak to mezi námi bude?'' zašeptal jsem tak, že to skoro nešlo ani zaslechnout. Nic neřekl, jen si opřel svou hlavu o tu mou. Líbí se mi, jak je chladný, ale zároveň tak citlivý a submisivní, ačkoliv on sám si to nepřizná. Už za sebou máme nějaký kus cesty a něco spolu prožili. Vím, jaký je. Znám ho. Mohu to říct s jistotou.

,,Je to divný,'' oddechl jsem. 

,,Je toho tolik najednou. Věci, co nám sabotovali cestu a tak...Taky jsem nikdy nepočítal, že se ke mně připojí šavlozubák a čarodějnice,'' uchechtl jsem a schytal ránu do ramena. Otočil jsem hlavu a podíval se Nirovi do očí. Zachvěl jsem se, neboť jsem pocítil chvilku citové slabosti. Nemůžu si nic, jako je citová slabost, dovolit. I přes to, když políbil mé rty, jsem se poddal. Možná...možná jsem opravdu jen zamilovaný.