Zatemněná Mysl |YAOI|

Kapitola 17

Anell byla zničehonic... No, nebylo to úplně v pořádku. Klepala se, brečela... Nedokázal jsem pochopit proč tomu tak je. Pomalu jsem se zvedl od Nira a objal ji. Přivinul jsem ji k sobě, jako svou dceru. Ochranitelsky a zároveň něžně. Tiskl jsem si její hlavu k hrudi...celá se třásla.

Všechno mě hrozně bolelo. Jako by se ze mě snažilo něco vylézt... Něco se ze mě snaží dostat cestu a rozervat moje tělo. Nevím, proč je mi najednou takhle, ale hrozně to bolí.

Koukal jsem na to...dovolím si říci, se zájmem. To Anell tak dojalo To, že jsem jí řekl, že mi zachránila život? V ten moment mi něco došlo. Říkala nám to na začátku toho všeho. Se zaskučením jsem se posadil a všiml si jemného světla, vycházejícího zpod její kůže. Po pár minutách nás s Yamitem oslnilo jasně bílé světlo... Fakt oslepující. Když jsem se oba rozkoukali, zůstal nám rozum stát. V trávě neklečela ta malá, třináctiletá Anell...Ale dospělá žena.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Na sucho jsem polknul a natáhl k ní ruku. Když ke mně zvedla oči, prudce vydechla a zakašlala. Když promluvila, její hlas byl o něco... Dospělejší. Zakryla si pusu oběma rukama, zavřela oči a z těch se začaly zase valit slzy. Niro se k nám přišoural a sedl si vedle mě. Anell každého z nás prudce popadla za ruku a usmála se.

,,Děkuju, moc děkuju" zašeptala jsem a skočila jim okolo krku. Niro trochu zaskučel, ale spolu s Yamitem mi objetí opětovali. Po nějaké chvilce jsem se uklidnila, odtáhla se a utřela si mokré oči. Nadechla jsem se koukla zpátky na skálu.
,,Měli bychom zmizet, než si nás někdo všimne," špitla jsem, Yamite kývnul a vzal si Nira na záda.

,,Najdeme nějaký přespání..."  pousmál jsem se a objal Yamiteho kolem krku. Souhlasně brouknul a vydali jsme se po písčité cestě, která nedaleko vedla. Doufám, že dojdeme do města brzy. Docela bych se prospal v měkkém.

Nečekal jsem, že tahání drsných osmasedmdesáti kilo, bude tak náročné na fyzičku. Naštěstí se nám na dohled ukázalo město. Opět kapuce na hlavu, opět se skrývat. Když nad tím tak přemýšlím, pozapomněl jsem hledat své rodiče... Tihle dva mi tak spletli cestu, že jsem vynechal svůj hlavní cíl.

Po nějaké chvilce už jsem šli po rozvrzaných schodech do pokoje, ke kterému nám byl dán klíč. Yami Nira opatrně položil na postel a sundal z něj... Ty hadry. Už se to ani pořádně nedalo přirovnat k oděvu.

Spolupracoval jsem, když ze mě dostával otrhané oblečení. Pak odešel do koupelny a přinesl houbu a nádobu s teplou vodou. Zoufale jsem se na něj podíval, ale on se na mě jen konejšivě usmál. Začal mě pomalu umývat...Na nějakých místech to pálilo jako čert, ale jsem rád, že budu čistý a konečně v bezpečí. Aspoň tedy doufám