Zatemněná Mysl |YAOI|

Část 15.

♥Zasypte mne okvětními lístky! Další kapitolka je tu pro vás :'3♥

Skučel jsem bolestí a snažil se mu vymanit...Ale nešlo to. Byl jsem bezmocný. Bez energie a slabý...
,,Ty přece nechceš umřít...Tak se snaž nedělat mi problémy,'' zasyčel. Stále jsem zadržoval slzy, ale bylo to pro mě opravdu náročné. Začal ze mě strhávat oblečení. Když jsem před ním stál v boxerkách, tak mě jen jemně držel za ramena. Šance! Vyškubnul jsem se a chtěl utéct, ale on mi podrazil nohu a já si namlel. Když jsem se zvedal, jen jsem cítil, jak mě chytil za vlasy, jeho druhá ruka mi stáhla spoďáry na kolena a slzy už nešly udržet, když do mě nelítostně zarazil to svoje monstrum. Hlasitě a hlavně bolestivě jsem zasténal. Chci buďto umřít, nebo se odsud dostat...Nic mezi tím! A už vůbec ne tohle...

S Anell jsme se ocitli před velkou skálou. To už by se dalo srovnávat s horou. Zamračil jsem se a rozhlédl.
,,Co tady?''
,,Tady stopy končí...'' podrbala se za krkem. Tak jsme se rozhodli to obejít, jestli náhodou na něco nepřijdeme. Šli jsme asi tři minuty, když jsme se dostali k obrovské puklině.

Chvíli jsme na tu obrovskou trhlinu koukali a pak mi Yami položil ruku na rameno.
,,Jdeš první.''
Whee? Cože? Podívala jsem se zmateně na něj, na trhlinu a zase na něj. Posílat malou, nevinnou holčičku někam, kde to nezná? Jak kruté. Nafoukla jsem tváře, ale on mě jen postrčil dopředu.
,,Jen řekneš, jestli tam něco je nebo ne. Nakoukni,'' pousmál se a já nespokojeně odfrkla. FAJN! Nadechla jsem se, sevřela hůlku v dlani a pomalu se protáhla dovnitř. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím...Ta skála je dutá? Aspoň tak vypadá.
,,Yamii?'' otočila jsem hlavu a on se zrovna cpal dovnitř.
,,To mě poser pes na moje holý záda...'' vydechl..
,,Joo...i tak by se to dalo říct,'' zašeptala jsem a šla pomalu dál s ním v závěsu.

Byla to divný, mrazilo mě v zádech. Zničeho nic mě Anell chytla za ruku a zatáhla za velký stalagmit. Rukou mi zakryla pusu a její oči zase začaly jemně zářit. Tady je něco v nepořádku. Zalezla za mnou a vydechla.
,,Jsou tu Otoriové...To znamená, že ru někde bude i Niro,''  zašeptala co nejvíce potichu to šlo. Ona je v suchu, ona je vidí. Ale to ten malej uzdichcal jako já?!
,,Budu tvýma očima...pomalu půjdeme dozadu,'' dodala a já se rozhodl jí věřit. Těch stalagmitů tam bylo víc, takže se naše plížení proměnilo v tiché kličkování. Čím blíž jsme byli nitru jeskyně, tím víc mi bušilo srdce. Věřím tomu, že je tady.

Rychlost jeho přirážení se zvyšovala, stejně tak jako teplota okolo mě. Před očima jsem měl mžitky a jediné, co jsem chtěl, tak to, aby byl konec tohoto utrpení. Nakonec ho do mě zarazil, co to šlo, udělal se a odhodil mě na stranu.
,,Ufňukanče,'' odsekl a odešel hned, jak zavřel celu. S velkou námahou jsem se zvedl, natáhl si oblečení a utřel slzy. Klekl jsem si a stisknul dlaně v pěst. Pak jsem si všimnul, že na zem spadla jiskra. Zvedl jsem hlavu a viděl, jak se na zdi jeskyně rýsuje žhavá čára...co má být zase tohle?