Zatemněná Mysl |YAOI|

Kapitola 2.

Když do mě Yamite drcnul, skoro jsem vyletěl z kůže. Zakoukal jsem se do blba, tak jsem nevnímal. Když jsem se na něj otočl, brada mi spadla snad až ke kolenům. Má jedno okolo modré a druhé zelené. Tak nádherné...tohle jsem snad ještě neviděl. Přivřel jsem oči a naklonil se k němu.

,,Co děláš?"
Stáhnul se dozadu a svraštil obočí.
,,Jen jsem si chtěl zblízka prohlédnout tvé oči," odpověděl jsem klidně.

On se na chvíli zaseknul a zase si stáhl kapuci do tváře. Stoupnul jsem si a šel se podívat okolo.
,,Vzduch je čistej Yamite. Můžeme jít?" podíval jsem se na něj.

On jen odfrknul, zvednul se cestou do mě narazil. Zatnul jsem pěst a držel se za ním. Proč jem se k němu vůbec přidal? Možná bych si dokázal poradit sám. Jen jsem čapnul příležitosti...mít parťáka.

,,Přespíme v lese. Bude to teď bezpečnější, než cokoliv jiného. Víím o čem mluvím."

Jo jo jo, bude to bezpečnější pro tebe...Já ale ani vlastně nevím, jesli mám nějaké nepřátele. Tak ho budu raději následovat. Pokusím se mu věřit. 

***

Rozdělali jsme oheň a seděli jsme naproti sobě. Kapuce mu pořád zakrývala tvář a já nevím proč, ale pěkně mě to štvalo.

,,Proč si to nesundáš?"

,,Mám svůj důvod...kterej ti nehodlám vysvětlovat."

,,Tak nebuď hned nepříjemnej. Byla to normální otázka."
,,Drž hubu, radši na mě teď nemluv."

Tohle mě teda pěkně vytočilo. Nebude na mě takove, když jsem mu nic neudělal. Nevím, proč mě to tak štvalo, ale strčil jsem do něj.
,,Co kurva děláš?!"

Naštavl se...začali jsme do sebe strkat a skončilo to rvačkou. Hodil mě na špalek, až mi křuplo v zádech. Zvednul jsem se, chytil ho za ramena a svalil na zem. Když se pokusil zvdnou, sklouzla mu z hlavy kapuce.
,,Do prdele!" heknul jsem a hodně rychle jsem z něj slezl. Elf! Tak teď jsem mrtvej. Pověst elfů je už po staletí negativní. Myslím, že se nic nezměnilo.

,,Jdi ode mě dál!!!" žačal jsem couvat.
,,Uklidni se...nic ti neudělám..." Kráčel ke mě a poamlu zvedl ruce.

Já věděl že ty oči...Já věděl, že to není normální. Že člověk nemůže mít takovou barvu očí.
,,Niro? Říkám v klidu... jsem neškodnej. Teda...v rámci možností, ale to je jedno! Nechtěl jsem tě právě přiškrtit, protože jsem elf. Ale pto proto, žes mě prostě nasral. Neboj se mě."
Snažil jsem se mě chlácholit. Ale legendy jsou legendy. A já jim odjakživa věřil. Je to zrůda, vrah... a kdo ví co všechno. Nehodlám s ním nadále zůstat.

Bál se mě... a to hodně. Nechci, aby si myslel, že jsme to co před lety. Já nejsem jako ostatní. Snažil jsem se ho uklidnit, ale on se nenechal.
,,Nepřibližuj se ty vrahu!!!"

Zakřičel na mě...ne...on zařval. Sebral se a utekl.
,,Niro!!" zakřičel jsem za ním, ale on pokračoval v cestě. Kurva! Nejradši bych si ty uši utrhnul. Nechápu, proč jsem byl tak naštvanej, když ho znám sotva den. Naštval jsem se ještě víc, hodil si kapuci zpátky na hlavu a lehl si k ohni. Bylo mi jasný, že bude lepší, když budu cestovat sám. Akorát by mě zatěžoval a zpomaloval. Je to jen člověk, vůbec nemůže vědět nic o tom, jak se cítím.

***

Ráno jsem na nic nečekal, snědl něco ze svých zásob a vyrazil na cestu. Shodou okolností jsem šel směrem, kterým včera Niro utekl. Pořád jsem se neuklidnil. Jsem nasranej od včerejšího večera, a asi mě to jen tak nepřejde. Doššl jsem do Arelenu, města mágů. Budu muset být opatrný, aby nevycítili moji přítomnost. Kapuci do obličeje, schovat zbraň a nepozorovaně projít. Šel jsem hlavní cestou a každého jsem bez problému obešel. Právě jsem prošel okolo posledního domu ve městě, když jsem za sebou zaslechl kroky. Jak jsem řekl, můj sluch je dokonalý.
,,Elf!" zakřičel ženský hlas.
Ani jsem se neohlédl a sprintem jsem se rozeběhl z města. Kroky byly pořád stejně vzdálené.Mají mě. Sakra, co se mnou teď bude?! Už jsem sotva popadal dech a zakopnul jsem o kořen. Svalil jsem se na zem a otočil se na pronásledovatele...

Yaw! Lidi, mám Wattpad týden a už teď to tad miluju :D Snad budete enjoyovat tenhle příběh :D
Asi se hned vrhnu na další část.
A pak Touru -sama půjde spinkat bo má praxe :c