Zatemněná Mysl |YAOI|

Kapitola 18

Touru se rozhodl, že ke svým devatenáctým narozeninám vám věnuje další část! HAPPY BIRTHDAY TO ME!

Jak jsem byl umýván, skoro jsem u toho usnul.
,,Tak a je to,'' usmál se na mě Yamite a já otevřel oči.
,,Děkuju,'' zašeptal jsem a on jen přikývnul. Moje tělo bylo příšerně těžké, jako by se gravitace spikla proti mně a táhla mě k zemi. Ale ta postel byla měkkoučká, takže to nebylo tak hrozné, jako v té hnusné...Věznici? Nevím.

Přisedla jsem si k němu na postel a chytiila ho za ruku.
,,Teď už bude všechno lepší,'' pousmála jsem se a ruku mu stiskla. Pootočil na mě hlavu a jeho oči se zaleskly, se značnou nadějí. Nic mi neřekl, jen mou ruku stisknul. Je hrozné, vidět to v tomto stavu, ale Yami, ale samozřejmě i já, se budeme snažit, aby se z toho co nejrychleji vylíízal

***

Dny ubíhaly a Nirovo stav se zlepšoval a zlepšoval. Bylo úsměvné ho vidět, jak se postaví na vlastní nohy, sám se umyje. Byl jsem šťastný, ale zároveň mě užíral ten pocit, že musím odejít. Musím se vrátit ke svému původnímu plánu a najít rodinu. Anell a on to spolu jistě zvládnou, jen nevím, jak jim to oznámit. Nejdřív to řeknu Anell a pak Nirovi...Ještě dneska. A ještě dnes také odejdu.

Byl jsem rád, že konečně můžu běhat, chodit, spát...Ty bolestné dny pro mě vlastně byly dobré, protože se cítím silnější, než předtím. Yamite seděl na parapetu a koukal z okna. Měl jsem o něj celkem starost, protože od rána nepromluvil. Chtěl jsem se ho zeptat, co se děje, ale on zničehonic seskočil a zavolal si Anell do jiné místnosti. Je tu něco, co bych neměl vědět?

Yamite mě zatáhl do koupelny a zabouchnul dveře. Zeptala jsem se ho, co tak najednou blbne, ale on se jen opřel o okraj vany. Bylo to divné, vypadal najednou tak vážně...Ale konečně se na mě podíval a dlouze se nadechl.

,,Poslyš Anell...Neříká se mi to lehce. Prožil jsem s vámi jedny z nejlepších chvil svého života, na které stěží zapomenu. Beru tě trochu jako svou dceru. Jako někoho, koho mám povinnost chránit, pomáhat mu...Ale já musím odejít An...Musím najít svoje rodiče a ničím se nerozptylovat. Musím dokončit to, co jsem začal. Vy dva jste mi zkřížili cestu. Popletli osud...Jáse toho štěstí musím vzdát. Vím, že mě teď asi budeš nenávidět, ale musím to udělat,'' dořekl jsem a moje oči v ten moment vypadaly jako draze obroušené sklo. Ale Anell mě objala. Na krk mi dopadaly její slzy, ale objala mě... ,,Mám tě moc rád...''

Za chvíli oba dva vyšli. Celkem jsem se divil. Anell si utírala oči a Yamite vypadal, jako by mu ulítly včely. Nakonec mi řekl, ať s ním jdu ven, brajíc si všechny svoje věci. Byl jsem zmatený ako nikdy. Ale šel jsem s ním. Táhl mě na okraj města a celou dobu mlčel. Abych pravdu řekl, měl jsem z něj hrůzu. Zastavil se na začátku lesní cesty, vedle vysokého dubu.
,,A co tady?'' podíval jsem se na něj.

,,Nic...Teda ty. Niro, musím odejít. Slib mi, že se postaráš o Anell,'' zašeptal jsem a sklopil hlavu. Neměl jsem tušení, jaká bude jeho reakce.
,,Co to meleš? Jak jako, že musíš odejít? O co ti jde?'' vyjel po mně. Vysvětlil jsem mu to samé, co Anell. Musím rodiče najít, už nemůžu ztrácet čas.
,,Ne...nemůžeš. Yamite, já tě miluju!'' zaslzely se mu oči a ve mně hrklo. I když to byl nepopsatelně krásný pocit, nesměl jsem tomu podlehnout. Zatnul jsem zuby, chytil ho za ramena a přitáhl se k němu. On mě okamžitě pevně stisknul v objetí a já už se neudržel a začal brečet.
,,Taky tě miluju...Ale musím jít,'' zavzlykal jsem a on mi zvedl hlavu. Utřel mi slzy a pousmál se, ačkoliv mu sem tam taky nějaká skápla.
,,Tak mi slib, že se naše cesty opět jednou propojí... Budu tu na tebe čekat...'' dlouze, vášnivě a procítěně mě políbil. Naposledy jsem se mu podíval do očí a vstoupil na lesní cestu. Tohle je konec...

.

.

.

.

Mého štěstí...