Zatemněná Mysl |YAOI|

Kapitola 19

Tat část bude psána pouze z pohledu Nira...Užijte si to broučci ♥^^

Ležel jsem v posteli vedle Anell. Byli jsme zády k sobě a oba dva mlčeli. Hrobové ticho narušovalo tikání hodin na stěně. Byl jsem zlomený...Yamite, elf mého srdce mě opustil. Pomohl bych mu, našel bych jeho rodiče. Jen...Jen kdyby netrval na tom, že půjde sám. Mám o něj strach. Elfové jsou nenávidění, nedocenění... Nás upírů se lidé spíše bojí, ale elfové jsou loveni. Jsou nemilosrdně zabíjeni a jejich věci jsou kradeny.
,,Nechci být bez něj...'' zašeptal jsem a po tváři mi stekla slza.
,,Niro...bylo to jeho rozhodnutí a nezměníš to. Zbyli jsme jen my dva...a já tě neopustím,'' řekla a já se otočil směrem k ní. Objal jsem ji a nechal své pocity proudit ven v podobě slz. Jen mě chytila za ruce a její záda se začala také třást. Brečela...
Neměl jsem co říct, jen to, že jsme oba zlomení, protože odešel někdo, kdo nás dál v podstatě dohromady. Po chvíli se Anell postavila a setřela slzy.
,,Co to děláš?" zeptal jsem se tiše a posadil se na kraj postele.
,,Najdeme ho a pomůžeme mu. Po tom všem, co se stalo ho nemůžeme jen tak nechat odejít," řekla rázně a mně se otevřely oči. Má pravdu. Nevím, proč jsem nad tím tak dlouho přemýšlel.
,,A hned. Čím dřív vyrazíme, tím je větší pravděpodobnost, že ho někde stihneme," dodal jsem a ona jen souhlasně přikývla. Moje oči byly stále skleněné, ale byl jsem připraven jít za ním. Odskočil jsem si ještě rychle na záchod a pak jen už otočil klíčem v zámku.
Vyšli jsme do ulice a zamířili rovnou na lesní cestu. Byl tu jeden malinký háček- vůbec jsme neměli ponětí kudy mohl jít. Tak nám nezbylo nic, než si tipnout to nejvíce pravděpodobné. Bylo vlhko a zima, od pusy nám šla mlha a bahno nám čvachtalo pod nohama.
,,Nemohl dojít daleko...v takové zimě si minimálně rozdělal oheň," zadrkotala Anell promrzle. Mezitím jsem zakopnul o kořen a sletěl na zem. Oh fuj, mám obličej celý od bláta a jest jsem nasáklej vodou.
,,Niro! Podívej!" Zaradovala se nadšeně a dívala se před sebe. Postavil jsem se pořádně na nohy a podíval se jejím směrem. Chvíli jsem nechápal, o co jde, ale pak jsem si všiml něčeho, co se v dálce mihlo mezi stromy. Moc se mi to nezdálo, ale Anell vypadala, že se toho nebojí. Přesto jsem ji chytil za ruku a stáhl k sobě. Naštvaně na mě zabručela a postava se mezi stromy zastavila a vypadalo to, jako by šla směrem k nám. Měl jsem opravdu špatný pocit.