Patronka: V zajetí tyrana [DOKONČENO]

12. část - Okovy už čekají

,,Z pokoje jsem odmítala vylézt, nehledě na to, kdo mne přemlouval k tomu pokoj opustit. Byly za mnou služky, Lucy, pár vysoce postavených lidí, kteří na mě dokonce i řvali, abych nedělala scény, že sama moc dobře vím, že si to zasloužila.. při těch slovech se mi spíš víc chtělo brečet, ačkoliv jsem už ani neměla co. Po dvou dnech jsem přece jen vylezla, donutila mne k tomu žízeň, a vlastně i hlad. Podařilo se mi nenápadně proklouznout do kuchyně. Neměla jsem ponětí, kolik jsem toho vypila a co všechno jsem snědla, na co jsem narazila, a dalo se to jíst, hned jsem to žvýkala, co se dalo pít, to jsem vypila. Na cestu jsem si ještě 'ukradla' načervenalé jablko a plížila se zpátky ke svému pokoji. Myslela jsem si, že mám štěstí, že mne nikdo nespatřil, ale sotva jsem za sebou zavřela dveře a hned zamkla, bylo mi jasné, že v pokoji nejsem sama. V ten moment jsem nevěděla, jestli zůstat v pokoji nebo utéct ze sídla."

,,Kdo tam byl?" zeptal se zvědavě stařec.

,,Neodvážila jsem se otočit, ale moc dobře jsem věděla, že si v klidu sedí na posteli a dívá se mým směrem. Jakmile promluvil, zamrazilo mne na zádech..." zašeptala tajemně dívka.

,,Co vám ten někdo řekl?"

,,Vyslovil mé jméno" odvětila dívka stále tišším tónem hlasu.

,,Co vás na tom tedy zamrazilo?" ptal se stařec dál.

,,Protože to byl někdo, koho jsem se bála a koho jsem tak strašně nenáviděla"

,,Budu hádat - Alexander?"

Dívka na souhlas kývla hlavou.

,,Co vám chtěl?"

,,Nemusela jsem ho vidět, abych věděla, co dělá, každý jeho pohyb jsem vnímala do detailu, jeho tiché kroky, které ke mne směřovaly a mne se tak chtělo šíleně utíkat, ale něco mi v tom bránilo. Jakmile jsem cítila jeho hrubou dlaň na svém rameni, bylo mi jasné, že už není šance na útěk. Můj pohled se setkal s tím jeho, nic mi ale neřekl, jen se na mne usmál, lehce mne pohladil po rozcuchaných vlasech, druhou rukou mi zlehka rozevřel dlaň, ve které jsem svírala jablko, do toho se zakousl, odemkl dveře a odešel pryč. Hned co odešel, jsem dveře znovu automaticky zamkla a zase se posadila do rohu, ve kterém mi bylo nejlépe. Nešlo mi do hlavy, proč tu byl, co mi chtěl, a vůbec - proč mi sebral moje jablko? Kdyby mi nechal jablko, nejspíš bych to celé moc neřešila, ale už jsem neměla nic k jídlu, což znamenalo brzy zase jít pryč z pokoje. Nejspíš to byl jeho záměr, a pokud ano, tak má nenávist zase vzrostla. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla někoho tak strašně nenávidět, ale za to jsem se zase tak strašně zmýlila. Chtěla jsem na chvíli přestat na všechno myslet, proto jsem si vzala věci ve kterých jsem spala, ručník, župan a vyrazila na další 'tajnou' cestu směr koupelna. Byla nevýhoda nemít propojenou ložnici s koupelnou jako většina pokojů, hold jsem dostala pokoj bez, ale stále furt lepší než tvrdnout někde v nějakém špinavém kotci. I teď se mi podařilo nenápadně projít až do pokoje, který teď už nepatřil Victorii, ale patřil jí. Nikam jinam mne nenapadlo jít, nesdílela pokoj s Alexanderem, bylo to tedy jediné místo, o kterém jsem věděla, že se tam neukáže ani on, ani nikdo jiný. Napustila jsem vanu horkou vodou, samozřejmě nesměly chybět ani bublinky, bez těch bych se neobešla. Oblečení, ve kterém jsem strávila ty dny zavřená ve svém pokoji jsem ze sebe doslova strhala a hodila někam neznámo do rohu koupelny, přičemž jsem si zalezla do vany, sice mne pár sekund trochu štípala kůže z horké vody, ale tělo si zvyklo. Po tak dlouhé době mi bylo zase dobře, na nic jsem nemyslela, jako bych byla zase doma, u své rodiny - žádný stres, žádné nervy, žádný pláč, nic... byla jsem po delší době spokojená, cítila jsem ten vnitřní klid, napětí se úplně vytratilo. Ale jen na chvilku, dokud se z pokoje neozvalo tiché cvaknutí zámku. V ten moment jsem se cítila jako předtím - ohrožena. Ale co jsem teď mohla dělat? Jediné, co mne napadlo, bylo okamžitě vylézt z vany. Musela jsem z vany nejspíš vyskočit, jiný logický důvod nebyl pro to, jak rychle jsem se ocitla u ručníku, který jsem si hned omotala kolem těla. Jen pár sekund poté, co jsem si oblékla i župan, se ve dveřích objevil... ha, neuvěříte, kdo tam stál!" dívce lehce cukly koutky.

I stařec se musel potichu zasmát, ,,zase Alexander?"

Dívka zavrtěla hlavou, ,,ne. Díky bohu, že ne!"

,,Tak kdo?" zeptal se zvědavě stařec.

,,Překvapivě ve dveřích stála Lucy, čímž mi spadl kámen ze srdce. Byla jsem ráda, že ji vidím, ale za to mi nešlo do hlavy, co mi chce. Pár sekund se sice tvářila nechápavě a trochu překvapeně, ale raději mou přítomnost tu nekomentovala. Na místo toho mi řekla, že bych se co nejrychleji měla obléct a dorazit za 'panem Bjornserem'. V ten moment se mi chtělo smát, byla jedna z mála, co o Alexanderovi nemluvila jménem, ale příjmením, z úcty. Nechtěla jsem jí ale nijak urazit a tak jsem na její slova jen chápavě kývla, neměla jsem žádné nutkání jí to nějak komentovat. Počkala jsem jen, až odejde z koupelny a pak se oblékla do věcí, ve kterých jsem většinou spala, tudíž vytahané obyčejné bílé tričko a černé leginy, znovu jsem si oblékla župan, vzala zbytek svých věcí společně s ručníkem, ty dala do koše na prádlo, vanu vypustila a opustila tak koupelnu i ložnici. Nemohla jsem se ani otočit, jinak by se mi znovu vybavovaly vzpomínky na Victorii, znovu jsem brečet nechtěla. Raději jsem tedy za sebou zavřela dveře a vydala se pomalým, skoro až loudavým krokem k Alexanderovo kanceláři. Šla jsem schválně pomalu, abych tu chvíli setkání oddalovala co nejvíc, i když mi bylo jasné, že se jednou budeme muset znovu vidět, buď tam půjdu já, nebo si za mnou přijde sám. Teď jen, co bylo horší. Jít na 'návštěvu' nebo se vystavit jeho nečekané 'návštěvě'? .. Nuceně jsem se tedy dobelhala až ke dveřím jeho kanceláře a ze slušnosti zaklepala, ve většině případech bych jinak vešla bez klepání, ale naštvat někoho jako byl Alexander jsem nechtěla, radši jsem tedy zaklepala a až pak vešla. Všimla jsem si ho, jak stál u okna se zamyšleným výrazem a pouze hleděl ven. Potichu jsem za sebou zavřela dveře a zůstala stát na místě, na kterém jsem tam vešla. Alexander se na mne pouze podíval, znovu se usmál a zase se zahleděl ven. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale tak nejméně pět minut určitě. Už jsem se chtěla zeptat, co potřeboval, ale v tom začal mluvit sám..." dívka se odmlčela a potichu si povzdechla.

,,Co vám přesně řekl?" zeptal se stařec.

,,Úplně přesně? Úplně přesně mi řekl, že se mu líbím už od okamžiku, co mne spatřil v Konkahanském sídle, že ví, že ho nesnáším za to, že nechal popravit Victorii a ať se mi to líbí nebo ne, stanu se jeho další ženou. A 'ne' nebere jako odpověď" odpověděla dívka s menším náznakem pohrdání.

Stařec se zatvářil překvapeně. ,,To jsem tedy nečekal... jak jste reagovala?"

,,Stála jsem na místě s pootevřenou pusou a nevěděla, co říct, ale kdybych měla něco po ruce, nejspíš bych to po něm hodila, a ještě s radostí! A věřte, že bych ho tou nějakou věcí zasáhla, pro Victorii..." poslední dvě slova dívka raději zašeptala.

Starcovy cukly koutky. ,,Řekl vám pak ještě něco?"

,,Jediné, co mi pak řekl bylo to, že už mohu odejít" odvětila dívka se stálým úšklebkem, který naznačoval pohrdání.