Patronka: V zajetí tyrana [DOKONČENO]

17. část - Přímo do srdce

,,Musela jste si nějak poradit, když stále žijete i přesto, že jste Alexandera podvedla" stařec lehce tázavě pozvedl obočí a zvědavě dívku pozoroval.

Ta na souhlas kývla. ,,Taky, že už jsem nebyla nejmladší, táhlo mi pomalu na třicet tři let"

,,A přesto furt vypadáte na osmnáct" zašeptal si pro sebe stařec.

,,To víte, nikdy nezestárnu, nikdy nepocítím stáří ani nic jiného s tím spojené... ale trochu jsme odbočili, zpět k tématu, kvůli tomu tu jste, ne?"

Stařec souhlasně kývl.

,,Alexander se mi vůbec nevěnoval, čehož jsem využila a poslední noc před naším odjezdem ho ze své vůle svedla, ačkoliv jsem se k tomu nutila. On nemyslel nikdy mozkem, ani srdcem, bůhví jestli vůbec někdy přemýšlel. Moc dobře věděl, že ho tak nesnáším, ale nejspíš mu nebylo divné, že jsem za ním sama přišla do jeho ložnice. I přes to mi zatím můj plán celkem vycházel a bez nějakých problémů jsme zase všichni odletěli do Francie. Finnovi jsem neřekla nic a počkala na další měsíc, kdy jsem s nezájmem Alexanderovi oznámila, že jsem znovu těhotná. Jeho to nejspíš taky nezajímalo, jen nad tím něco zamručel a poslal mne pryč, za to Finn si za mnou došel sám se slovy, že ví, že to není Alexanderovo dítě, které čekám. Na rozdíl od svého bratra on reagoval kladně a chtěl, abychom spolu i s Noemi ze sídla zmizeli, utekli z Francie někam mimo Evropu, tam kde by nás Alexander nenašel. Ačkoliv mi to zněl jako hodně dobrý nápad, nemohla jsem souhlasit. Chtěla jsem sebou vzít i Lucy, nemohla bych jí tu nechat samotnou s jejími dětmi, bůhví co by jí pak Alexander neudělal, aby z ní dostal kam jsme zmizeli i přesto, že by o ničem nevěděla. To se zase nelíbilo Finnovi. Celé dny mne přemlouval, abychom co nejrychleji zmizeli jen my tři, ale na Lucy jsem byla dost vázaná natolik, že jsem nakonec jeho nápad odmítla a nechtěla už o něm slyšet."

,,To jste se pro Lucy nemohla vrátit potom?" přerušil dívku stařec svou otázkou.

,,Kdybych odjela a o několik let se tam poté vrátila, rozhodně bych se už odtamtud nedostala. Navíc jsem nemohla vědět, zda by jí Alexander třeba nezabil, kdybychom opravdu utekli" odvětila dívka klidným tónem hlasu.

Stařec znovu jen chápavě kývl hlavou a rukou pokynul, aby pokračovala dál ve svém vyprávění.

,,Finnovo nápad na útěk tedy padl nehledě na to, že sám měl dopodrobna promyšlené, jak bychom se dostali ze sídla a poté i z Francie. Když teď nad tím tak přemýšlím, neměla jsem váhat a okamžitě ze sídla vypadnout, nejspíš bych si tím zajistila lepší život na dalších několik let. Tím, že jsem zůstala, jsem si akorát přivodila větší trápení a skoro i smrt, kdybych to tehdy věděla, byl by to další důvod k tomu hned vypadnout, bohužel neumím předpovídat budoucnost" dívka se bolestně usmála. ,,I tak jsem zůstala v sídle, všechno mi připadalo až tak moc klidné, nic se nedělo, žádné spory s jinými klany, měla jsem ode všech pokoj, Finn se v jednom kuse věnoval Noemi... všechno to bylo až moc podezřele klidný, ale nějak zvlášť mi to nevadilo, hlavní pro mne bylo, že mne nikdo s ničím neotravoval a tudíž jsem si mohla dělat své a po delší době se konečně sama projít aspoň do zahrady, nebo si v klidu číst knihy v ložnici. Ale ani tenhle klid netrval dlouho, všechna ta volnost mi skončila poté, co přišla na svět Finnova dcera, Amanda. Zase se několik dní po porodu v mé ložnici neustále pohybovaly služky s tím, zda něco nepotřebuju. Ačkoliv jsem si jejich pomoci a zájmu vážila, dost mne vytáčely a často jsem je z pokoje vyhnala hned, co trochu pootevřely dveře. Alexandera jsem vůbec nepotkávala, nepřišel ani do ložnice, ačkoliv mne jeho nepřítomnost a dost velký nezájem dost znervózňoval, tloukla jsem si do hlavy, že to nejspíš bude tím, že je to zase dcera, nikoliv syn, kterého tolik potřeboval. Bylo tak nějak jedno, co se narodí, jeho dítě to nebylo a Amanda byla už takhle dost podobná Finnovi, měla po něm rysy tváře a hlavně oči. Z pokoje jsem moc často nevycházela a tudíž Finn chodil i s Noemi do mé ložnice. On se podívat na svou dceru a Noemi na svou nevlastní sestru. Převážně Finnovo návštěvy byly stále časté, až jednoho večera byla jeho návštěva poslední" dívka se zarazila a zhluboka se nadechla.

Stařec nechápavě pozvedl obočí nad tím, že se dívka najednou odmlčela. ,,Jak to, že byla jeho návštěva poslední?"

Dívka několik dlouhých minut mlčela a svůj pohled upnula někam do rohu místnosti.

Starce nenapadalo nic, co by mohl udělat, viděl ale, že to, co zažila, pro ní nebylo nejspíš jednoduché. ,,Jste v pořádku?" zeptal se ustaraně. Starcovi se ale nedostalo žádné odpovědi, pouze si všiml znovu jejích očí, které byly znovu smutné. ,,Lilliano?" oslovil stařec dívku jejím jménem, čemuž už se dostalo reakce.

Dívka sebou lehce cukla a zvedla pohled znovu ke starcovi, ,,promiňte, potřebovala jsem chvilku ticha" zamumlala potichu.

,,Pokud nechcete, tak-" stařec nedořekl svá slova, dívka ho přerušila mávnutím ruky.

,,Venku sněžilo, byl začátek ledna roku 2033. Je to už sedmnáct let od toho, co jsem naposled spatřila Finna. Jako vždycky vešel do mého pokoje s úsměvem na tváři a zamířil si to rovnou ke mne a k Amandě, kterou jsem v jednom kuse držela v náruči. Chvíli bylo ticho, dokud jsem nepromluvila. Řekla jsem Finnovi, že má nádhernou dceru. Sotva jsem to dořekla, se otevřely dveře a pokojem zazněl nepříjemný, ale přesto pobavený smích. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že je to Alexander. Aniž by mi během těch několika sekund došlo, co se vůbec děje, začali se mezi sebou hádat. V hádce často padalo i mé jméno, odstoupila jsem proto od Finna a položila spící Amandu do postýlky. Udržovala jsem si od obou odstup, ale kdyby se Alexander pokusil přiblížit, hned bych se běžela schovat za Finna, který cestu ke mne tak nějak kryl svým tělem. Alexander poté z ničeho nic ztichl a nenávistně několik dlouhých minut sledoval svého bratra. Až při tom tichu jsem si všimla, že měl jednu ruku za zády, udělal to chytře, stoupl si tak, abychom ani jeden neviděli, co v ní má. Až poté, co Finn vyslovil potichu jméno svého bratra a udělal k němu jeden váhavý krok, se Alexanderova ruka s "tajnou" věcí ukázala a pokojem se ozval výstřel doprovázený mým šokovaným výkřikem. První sekundy jsem si myslela, že vystřelil kulku mým směrem, ale nepociťovala jsem žádnou bolest, až poté jsem se podívala směrem, kde předtím stál Finn. Jeho tělo najednou bezvládně leželo na zemi. Alexander ho trefil rovnou do hlavy. Mezi mnou a tím bastardem bylo ticho, rozléhal se po pokoji jen tichý pláč Amandy, kterou hlučný výstřel vzbudil. Šokovaně jsem sledovala Alexandera, který rázem svůj nenávistný pohled věnoval mne. Ani o krok jsem se nepohnula, ani poté, co se ke mne rychlými kroky rozešel. Kdyby mi taky prohnal kulku hlavou, bylo by mi to jedno, ale jediné co udělal bylo to, že jsem schytala nemalou pěstí rovnou do čelisti, hned na to přišla facka, a další, a další, a další, doprovázené nadávkami na mou osobu. Až poté mi uštědřil ránu rovnou do spánku, která byla také poslední, kterou jsem pocítila předtím, než jsem se složila k zemi v bezvědomí."