Patronka: V zajetí tyrana [DOKONČENO]

18. část - Modlitba pro smrt

,,Probudila jsem se v temné malé místnosti, ani kousek světla, nic co by alespoň trochu místnost osvětlilo, jediné co se ozývalo v místnosti byl můj dech a řinčení řetězu. Znovu jsem byla zamčená v žaláři. Tentokrát už ale nebyl nikdo, kdo by mne odtamtud dostal. Finn byl mrtvý, moje děti byly ještě moc malé, Lucy byla poslušná podřízená chůva a zbytek klanu mne pravděpodobně nenáviděl, nebo o tom nevěděl. Modlila jsem se, aby se ukázal někdo v těch velkých těžkých dveřích, ale ani kroky nebyly z chodby slyšet, jako bych byla někde v podzemí, v nějaké místnosti, o které nikdo neví."
,,Vy jste netušila, kde jste byla?" tázal se zvědavě stařec.
,,Jak jsem asi mohla, když jsem upadla do bezvědomí a pak se tam už probudila? Mohla jsem bejt kdekoliv.... v žaláři, ve sklepě, nebo úplně mimo sídlo, což by pro mne nebylo nejlepší, ale-" dívka se zarazila, když si stařec odkašlal a rukou naznačil, ať mlčí.
,,Kdybyste byla mimo sídlo, tak byste měla větší šanci na útěk, ne?" tázal se zvědavě, ale zároveň nechápavě stařec.
,,Ne" odvětila potichu dívka.
,,Jak to?"
,,Pokud bych byla mimo sídlo, znamenalo by to pro mne to, že Alexander sdělil klanu, že mne společně s Finnem zabil a tudíž by nemohl přijít nikdo, kdo by mne z té hnusné prohnilé místnosti dostal. Ale, být na území sídla, tak bych stále měla menší naději na svobodu" vysvětlila dívka s klidem starci, který nad tím chápavě pokýval hlavou.
,,Jak jste tedy zjistila, kde jste se nacházela? .. pokud jste to tedy zjistila"
,,Samozřejmě, že jsem se poté dozvěděla, kde jsem byla zavřená. Musela jsem strávit několik dní sama v malé místnůstce ještě pod žalářem, tam kde nebyli zavřeni ani ti nejdůležitější zajatci.. netušila jsem, kolik hodin tak mohlo být, pojem o čase jsem měla nulový, ale ty dveře se přece jen otevřely, stál v nich mne neznámý vlkodlak, musel zastávat nižší pozici v klanu, mohl jste to poznat podle stylu oblečení a pachu, který nebyl tak výrazný a tudíž na sebe moc pozornosti nepoutal. Odemkl zámek na okovu, čímž jsem se mohla ze země zvednout bez toho, aniž by mi v tom bránil řetěz. Sotva jsem si ale stoupla, chytl mi ruce, zkřížil je za zády a spoutal. Neodpustila jsem si slova typu 'takhle se jedná se svou vůdkyní?', čemuž se jen zasmál a lehce do mne strčil, čímž jsem se ocitla na chladné chodbě. Mou celu nechal odemčenou, hrubě mne chytl za paži a vedl kamsi chodbou pryč. Chodba nebyla moc dlouhá, po stranách bylo k mému překvapení málo cel, poté následovalo menší zatočené schodiště směrem nahoru do dalšího patra, kde už bylo cel více. Po několika krocích chodbou mi došlo, že jsem tu už jednou byla, těsně po příchodu na pozemek sídla, kdy se rozhodovalo, zda tu zůstanu nebo ne. Nakonec jsem i s mým společníkem vlkoušem opustila žalář a ocitla se venku, byla noc, chladná noc, bosé nohy se mi bořily do studeného sněhu, během několika sekund jsem si myslela, že snad venku umrznu. Vlkodlak mne vedl mimo sídlo, vzal to ale tak, aby nás nikdo nespatřil, tudíž přes zahradu, k tajným dveřím, o kterých jsem se dozvěděla právě až když mne tamtudy vedl. Dveře byly hezky zamaskované v živém plotu. Docela mne vyděsilo, když mne vlkodlak vedl směrem k blízkému lesu, kam měl každý zákaz chodit. Samozřejmě, že ten zákaz vydal sám Alexander. Cestou mi docházelo, že něco za tím zákazem vstupu musí být, že to není jen tak. A jako ve většině případech jsem se nemýlila. Vlkodlak mne dovedl k jedné starší chatě hluboko v lese. Sotva se za námi zavřely dveře, v místnosti se rozsvítilo. Musela jsem přivřít oči, zrak si přivyknul na tmu a byl velice citlivý na světlo. Byla jsem tedy částečně oslepená, ale vnímala jsem pohyby kolem sebe. Vlkodlak mne silou donutil posadit se na židli, která sotva stála, sundal mi pouta a v zápětí mi je zase nandal, tentokrát jsem ale byla připoutána k židli, na které jsem seděla. Zrak si znovu zvykl na světlo a tak jsem mohla dobře vidět, kdo tu je. Vlkodlak stál u dveří a hlídal, kdežto přede mnou stál Alexander a za ním jeden ze členů rady. Oběma jsem věnovala ironický úsměv, čímž jsem je musela naštvat, jelikož Alexander zrudl vzteky, za ta léta jsem jeho chování dokázala poznat a když takhle zrudl, neznačilo to nic dobrého. Sotva jsem zavřela oči, schytala jsem na levou stranu tváře nemalou pěstí. Věděla jsem, že přijde rána, ale ne tak silná, omylem jsem si ránou skousla jazyk, sotva jsem oči zase otevřela, musela jsem vyplivnout krev. To Alexandera muselo potěšit, vlastně ho těšilo už jen to, že jsem si tak nějak ublížila sama sobě. Ale žádná další rána nepřišla, pouze začal mluvit o tom, že jsem ho hrozně moc zklamala, a plno dalších hovadin..." dívka se nezajímavě ušklíbla, ,,až na jednu" dodala potichu.
,,Hm?" stařec pozvedl nechápavě obočí a zbystřil.
,,Alexander mi řekl, že jsem prý stejná jako Victorie, což jsem nechápala. Údajně Victorii nenechal popravit kvůli tomu, že mu nedala potomka a že si mne chtěl vzít, ale kvůli tomu, že i ona měla s Finnem milostný vztah a nechal ji zabít až tehdy, kdy s ním čekala dítě."
Stařec zůstal strnule sedět v křesle s nechápavým výrazem, sám netušil, co by na to měl říct.
,,Svého bratra nechal naživu a nic mu neřekl, vzal si další ženu, respektive mne, s myšlenkou, že budu patřit jen jemu, ale když se dozvěděl, že jeho druhá manželka také chodí za jeho bratrem, dost ho to vytočilo a neviděl jinou možnost než zabít vlastního člena rodiny" dodala s klidem dívka.
,,Proč vám to celé říkal?" zeptal se zvědavě stařec.
,,Na to jsem se ho taky zeptala..." odvětila potichu dívka.
,,A? Co vám řekl?"
,,Prý to dělá kvůli tomu, abych při pomalém umírání mohla nad čím přemýšlet... také k tomu dodal, že ode mne bude pozdravovat děti, které už nikdy neuvidím" tón dívčina hlasu se rázem změnil na bolestný.
,,Spatřila jste je ještě někdy?" zeptal se opatrně stařec.
Dívka lehce zavrtěla hlavou, ,,ne" špitla potichu, ,,už nikdy jsem neviděla jak Noemi, tak Amandu" dodala potichu. ,,Alexander mne v chatě nechal samotnou jen se svými myšlenkami a i s ostatními opustil chatu. Zůstala jsem tam sama, ve tmě, v tom tichu... hladová, žíznivá, prochladlá, zcela zlomená a zničená životem. Tehdy jsem si myslela, že to je můj konec."
,,Ale nebyl" zamumlal potichu stařec.
,,Ne, to nebyl. Byl to teprve začátek" přitakala dívka s menším úsměvem na tváři.