Patronka: V zajetí tyrana [DOKONČENO]

9. část - Závoj z popela

,,V životě jsem moc nebrečela, ať už mne něco bolelo, nespatřil jste žádnou slzu, když jsem se hlasitě smála, netekly mi slzy od smíchu, ale co mne okamžitě rozbrečelo bylo to, když za mnou jednoho teplého letního večera přišla Victorie s tím, že nám zařídila týdenní výlet za mou rodinou. Jakmile mi to zdělila, nevěděla jsem, co dělat nebo co jí na to říct, z očí se mi spustily slzy. Jen je mi do dnes záhadou, zda to byly slzy štěstí nebo smutku. Victorie moc dobře věděla, že jsem na téma rodiny moc citlivá, o to více, že se mi po mé bývalé rodině dost stýská. Obě jsme odlétaly z Francie hned dva dny poté, co mi tu zprávu sdělila. Victorie byla údajně zvědavá, kde žije moje rodina, chtěla je poznat natolik, že svého manžela přemlouvala několik dní, aby nás dvě někam pustil" dívka se mírně usmívala nad svými vzpomínkami.

Stařec měl svůj tradiční nechápavý výraz. ,,To jste ani jedna neměla svou svobodu? Nesměla jste sama nikam odejít aniž by o tom někdo věděl?"

,,Svobodu jsem měla, ale nesměla jsem opustit sídlo, mohla jsem se volně pohybovat po sídle, po jeho pozemku, ale za velký betonový plot už jsem nesměla. Ono stejně ani nebylo kam jít, široko daleko nic nebylo, v okolí sto kilometrů nebyla jedna jediná vesnice, ani město, ani osada, nic. Existence nesmrtelných musela být utajena před lidmi, samozřejmě, že ne přede všemi, ale i ti, kteří o nás věděli raději mlčeli, buď to byli lovci a nechtěli vyvolávat paniku mezi prostými obyvateli, nebo věděli, že pokud by prozradili naši existenci, byli by zabiti" odpověděla dívka klidným tónem hlasu.

,,Setkala jste se už někdy s nějakým lovcem?" zeptal se stařec.

Dívka na souhlas kývla hlavou. ,,To asi každý nesmrtelný, alespoň jednou v životě. Ale mé setkání s lovcem nestojí za nic. Je to asi jen tři nebo čtyři roky zpátky, setkala jsem se s jednou mladou lidskou lovkyní, která si na štěstí zařídila svůj způsob lovení nesmrtelných - ty více 'lidské', kam patřím i já, nechávala na pokoji a dělala, že je nezná, ty více 'predátorské' poté zabíjela, nebo je různě mučila aby z nich dostala některé důležité informace. Byla jsem tedy mile překvapena, když mi sama do očí řekla, že mne zná z vyprávění, co se tak proslýchalo u zbytku lovců a že podle ní nepatřím do té nebezpečnější kategorie"

,,Jen tak pro zajímavost - jak se dalo rozpoznat, že je někdo nesmrtelný a někdo ne?" tázal se zvědavě stařec.

,,U upírů to je těžké - vypadají jako lidé, ale pokud jejich tělo už delší dobu nepřijalo žádnou lidskou krev, začne jejich kůže blednout a začnou býti hodně citliví na slunce. Jako lovec jste je mohl vystopovat pouze tehdy, když jste našel mrtvolu a zjistil příčinu smrti takovou, že oběť byla napadena upírem. Poté se zkoumaly různé věci, třeba otisky, kůže za nehtami oběti a další. U vlkodlaků to je jednoduché - pokud se na vás podívá vlkodlak, máte pocit jako by se na vás dívalo zvíře které vás chce zabít, měl byste zvláštní pocit a čím byste byl nervóznější, tím více nebezpečně by se na vás dotyčný vlk zaměřoval. Mimo to jsou vlkodlaci vyšší než zbytek ras, nejmenšího vlkodlaka kterého jsem poznala měřil, pokud si správně pamatuji, 178 centimetrů, jinak často měří kolem 185-190 centimetry. Démona poznáte lehce - vždy černé vlasy, tmavé oči, bledá pokožka a tmavé oblečení, pokud projdete kolem démona, 'polije' vás strach. U zbytku ras je to tak nějak stejné, ale vy jakožto obyčejný člověk nerozeznáte na první pohled člověka od upíra, nebo snad vlkodlaka, musel byste se tomu více věnovat abyste dokázal během pár sekund rozeznat na ulici nebo v místnosti člověka od jiné rasy" vysvětlila dívka s menším úsměvem.

,,Proč tedy necítím od vás nic z toho? Žádný strach, chlad, nic?"

Dívka se starcově otázce potichu zasmála. ,,Jsem patron, jediný na světě, ze mne zvířata cítí pocit bezpečí, nesmrtelní mne vnímají jako spásu jejich dlouhého života, ale před lidmi mne má rasa chrání, obyčejný člověk, jako třeba vy, si myslí, že před ním také sedí člověk. Nemám žádné specifické rysy, nic co by naznačovalo mou nesmrtelnost, kromě věčně mladého vzhledu"

,,Jak svou nesmrtelnost řešíte s úřady, popřípadě se svým okolím?"

,,S úřady to je lehké. Mám tam své lidi, každých deset let mi upravují fotku na občance tak, že vypadám starší. Poté se zfalšuje má smrt a o pár let si jdu pro nový průkaz, kde mám jiné jméno i příjmení, jiné datum narození, ale stálou fotku mladého vzhledu. S okolím je to prosté - každých pět let se stěhuji z místa na místo, občas se vracím do měst, kde jsem žila a když vidím ty staré lidi, které jsem znala když byli mladí, je mi jich líto. Ale to už je hold lidský cyklus života - vy se narodíte, rodiče vás vychovávají, poté si najdete partnera, přivedete na svět své potomky a stárnete, dokud na stáří nezemřete. Za to nesmrtelní spíše umírají v bojích" dívka se lehce usmála. ,,Mezi lidmi se dá mluvit o míru, ale u nás to tak není. Jako příklad si vezměte Konkahan a Bahteru - všichni nesmrtelní, až na pár výjimek, a i přes to dokázala Bahtera povraždit skoro všechny z Konkahanu"

,,Přijde mi to ve vašem případě smutné" zamumlal tiše stařec.

,,Proč si to myslíte?" dívka tázavě pozvedla obočí.

,,Máte dlouhý život a i tak trpíte. Vidíte své nejbližší umírat, vedete věčné spory, mír vám skoro nic neříká"

Dívka si potichu povzdechla, ,,to s vámi musím souhlasit, ale většina z nás si vybrat nemohla. Většina z nás už se tak narodila a jen menšina byla proměněna"

Stařec si promnul spánky a lehce se usmál. ,,Dejme jiné téma... vraťme se zpět k návštěvě vaší rodiny. Jak to probíhalo?"

,,Víte, jak jsem tady mluvila o tom, že ten ostrov už, dá se říci, neexistuje? Že je to tam vše zničené?" zeptala se dívka.

,,Mám to zapsané" odvětil stařec. ,,Proč?"

,,Už jen z letadla mi něco nehrálo. Letiště se vůbec nezměnilo, jen bylo tentokrát bez živé bytosti, většinou se tam někdo potuloval, ale po přistání jsem tam nepociťovala žádnou živou energii. Žádné z aut se nedalo použít, buď nebyl benzin nebo bylo auto zcela zničené, ohořelé... na štěstí to bylo do města pouhých pět kilometrů a tak jsme se vydaly pěšky. Cestou se mne Victorie ptala, zda to tu bylo tak mrtvé i předtím, než jsem odjela. Sice město žilo více za noci, ale i ve dne jste mohl spatřit někoho toulat se okolím. Přiletěly jsme dopoledne, bylo zataženo, ale nikde ani noha. Myslela jsem si, že se tam jen stala nějaká šarvátka mezi většími rodinami, ale mýlila jsem se. Jen co jsme došly k městu z východu, něco mi tam nehrálo. Bylo až mrtvolné ticho a jak jsme se prodíraly ulicemi k severní části města, ulice začaly být stále zničenější a zničenější, někde jste mohl spatřit stopy po ohni, jinde sutiny domu, někde dokonce byl dům srovnán kompletně se zemí. Ale největší rána která mne zasáhla byl příchod k sídlu, ve kterém žila má rodina. Brána byla neporušená, ale za branou jste mohl vidět 'bývalé' levé křídlo sídla, ze kterého už teď byly jen sutiny. Všechno kolem bylo tak zničené, všude sutiny, jinde menší díra v zemi, jako by tam někdo shodil bombu... nebyl to hezký pohled. Victorie to vůbec nechápala, stále se mne ptala, zda to tu bylo už takové, ale já si pamatovala tiché denní město, které za noci ožívalo, na každém rohu jste mohl někoho potkat, ulice byly plné vil a větších sídel, každý ve městě něco znamenal, všichni věděli o každém, skoro každý se tam znal... ale teď? Ani noha. Nikdo, koho bych se mohla na něco zeptat. Byl to pro mne strašný pohled, vidět své rodné město zahalené v prachu, tichu a popelu. O to horší pro mne bylo to, že to musela spatřit zrovna Victorie, která se sem tak moc těšila, a ještě horší bylo zjištění, že má rodina je neznámo kde. Myšlenka, že už nikdy v životě nespatřím nikoho ze své rodiny, byla hrozná. Cítila jsem se jako v nějakém horroru, bohužel k mojí smůle to nebyl horror, nýbrž krutá realita."