Patronka: V zajetí tyrana [DOKONČENO]

16. část - Nevěrná

,,Finn se mnou poté trávil dost času, byl jediný z celého sídla, na koho jsem měla náladu. Dokázal mi jí zlepšit, rozesmát mne, k Noemi se choval jako k vlastní, nehledě na to, zda jsem byla v místnosti jen já nebo kdokoliv další. Dalo by se říci, že jí dělal náhradního otce, když její vlastní o ní nejevil žádný zájem. Bylo hezké dívat se, jak si s tak malým dítětem pokouší hrát, i když jí nebyl ani půl rok a jedině jak mohla reagovat byl ten dětský roztomilý úsměv" i na dívčině tváři byl lehce rozeznat spokojený menší úsměv, který naznačoval ty šťastnější vzpomínky.

,,Alexander o tom věděl?" zeptal se stařec.

,,Samozřejmě, že věděl, ale jeho jediný dítě mu bylo ukradený, byl rád, že se o to nemusí starat"

Stařec lehce chápavě pokýval hlavou. ,,Co pro vás znamenal vztah s Finnem?"

Dívka se znovu mírně usmála. ,,Brala jsem ho jako nejlepšího přítele, mohla jsem mu říct cokoliv aniž bych se musela bát, že to někomu řekne, sám mne chránil přede všemi v sídle, hlavně před Alexanderem. Nebýt Finna, pravděpodobně bych v žaláři shnila, ale měl perfektní 'schopnosti' ukecat lidi k čemukoliv, jeho talent mne taky vysvobodil, čímž mé sympatie k němu vzrostly. Netrvalo dlouho, sotva pár měsíců, a mezi mnou a Finnem to začalo být vážnější. Všimla jsem si těch změn rychle. To, jak na mne mluvil, jak se na mne díval, jakmile jsem se mu objevila na očích, objevil se mu úsměv na tváři. Až jednou k večeru mi do očí řekl, co ke mne cítí. Nevěděla jsem, jak jinak mu odpovědět než dlouhým polibkem... od toho večera mi bylo jasné, že si tak trochu zahrávám se svým životem, kdyby se to Alexander dozvěděl, pravděpodobně by nás oba dva nechal rovnou zabít, i když by mi to ani moc nevadilo, spíš by mne tím zbavil všech trápení, které mi přinášel. Měla jsem nárok na to být aspoň jednou v životě šťastná a nehodlala jsem, aby mi to zase nějaký bastard zničil... Alexanderovi bylo poslední dobou jedno, kde jsem se toulala, s kým jsem byla, měl hodně práce a málo volného času, což mi vyhovovalo, mohla jsem tak trávit více volného času s Finnem."

,,Co všechno jste spolu podnikali?" zeptal se zvědavě stařec.

,,Jezdili jsme hlavně mimo sídlo, někam kde bylo co nejméně očí. Často jsem všem říkala, že se chci pouze porozhlédnout po okolí, všichni mi to věřili. Věděli, že sama nikam nesmím jít a pokud se mnou šel bratr jejich vůdce, mohli mít jistotu, že nikam neuteču. Všichni v sídle si mysleli, že je Finn chladný ignorant, který nikomu nic nepovoluje, ale byla to pouze jeho přetvářka. Mé služky mne litovaly, že se mnou všude chodí zrovna on, což byl záměr, nikdo o nás dvou nevěděl a ani vědět nesměl. Na štěstí Finnova přetvářka přede všemi napomáhala k tomu, že obyvatelé sídla nemohli nic tušit. Jediné, kdy někdo viděl, aby se Finn usmíval, bylo až po narození Noemi, do té doby jsem si jeho úsměv vychutnávala jen já. Služky si mohly myslet jen to, že je milý pouze k tomu dítěti, které za nic nemůže. Myslet si to mohly, ale pravdu už znát nesměly. Bylo to tak nejlepší pro všechny... každopádně, s Finnem jsem trávila všechen volný čas, který se mi naskytl, nehledě na to, zda je ráno, odpoledne, večer nebo noc. Když jsem mohla, byla jsem s ním, někdy před zraky pár obyvatelů sídla, jindy tajně. Ovšem, tajné schůzky se konaly většinou k večeru, nebo v noci, v částech sídla, kam chodilo minimum lidí. To mělo za následek i to, že se naše tajná schůzka občas z několika minut protáhla na víc jak hodinu, občas jsme ani jeden své city k tomu druhému neudrželi na uzdě a jednoduše se spolu vyspali, což jsme se pak museli spícím sídlem plížit do svých pokojů jako myši, aby nás nikdo neslyšel, nejlépe ani neviděl. To se pak začalo opakovat. Stálé schůzky, které měly být krátké, ale byly hodinové. Občas se schůzky protáhly na celonoční a s vycházejícím sluncem jsme oba rychle utíkali do svých pokojů předstírajíc, že se nic nedělo. Ovšem, naše tajné schůzky musely na nějakou dobu skončit kvůli tomu, že se Alexander rozhodl navštívit zbytek své rodiny v Norsku. To bylo na jaře roku 2032. Jelo nás pouze pět. Alexander, Finn, já a dva Alexanderovo rádci, kterým nejvíce věřil, nepočítám sotva roční Noemi, která byla samozřejmostí, že musela aspoň jednou za svůj život spatřit zbytek rodiny z otcovo strany. Na štěstí nás Alexander nechtěl nijak mučit dlouhou cestou. Pouze pár hodin jízdy autem do Paříže, kde jsme poté 'přestoupili' na letiště, pár hodin si poseděli v letadle a v norském Oslu si pro nás větším autem přijel Alexanderovo bratranec, který nás poté zavezl k menšímu sídlu, také mimo civilizaci. Ačkoliv rodina Bjornserů byla v Norsku známá podnikatelská rodina, nikdo o jejich opravdovém životě nesměl vědět, kromě života nesmrtelných."

,,Jaká byla Alexanderovo rodina?" skočil stařec dívce do řeči a omluvně se pousmál.

,,Zvláštní" odvětila dívka.

,,Proč zvláštní?" tázal se stařec dál.

,,Byli takoví..." dívka se na pár sekund zarazila a volila vhodné slovo. ,,.. falešní" dodala s menším ušklíbnutím, ,,při příchodu se na mne tak falešně usmívali, za to Noemi v mé náruči věnovali úsměvy upřímné, dokázala jsem to poznat z jejich výrazu ve tváři. Také si mysleli, že když se bavím s někým jiným, že je nevidím, ale jejich zvláštní pohledy dívající se na mne nenaznačovaly žádné sympatie ani náklonnost. Kdyby Alexanderovo matka řekla, že mne nemá ráda, byla bych za to ráda, alespoň by svému synáčkovi mohla říci, ať si vybere jinou, lepší ženu, než jsem já a ať se se mnou hned rozvede. Ještě bych jí v tom podpořila. Bohužel, to byl pro mne nesplnitelný sen, nikdy by se se mnou nerozvedl, na to mne až moc rád viděl zdrcenou" dívce trochu cukly koutky, ,,mohla jsem o tom pouze snít" dodala s klidem.

,,Jak návštěva probíhala dál?" stařec pozvedl lehce tázavě obočí.

,,Už po příjezdu mi nebylo dobře, bylo to hlavně i kvůli Finnovi, který mi nesměl věnovat žádnou pozornost. Chápala jsem to, ale kdyby jeho rodina, a sám Alexander, viděli, jak za mnou stále chodí, nejspíš by to mohli tušit, o to hůř pak, že by to zjistili, což se nesmělo stát. Po celou dobu návštěvy jsem měla ode všech pokoj, společnost mi dělala pouze Noemi, jako bychom my dvě vůbec nepřijely, byly jsme jako vzduch, což mi vyhovovalo. Kdyby to tak mělo být i ve Francii, tak bych dokázala být šťastná, pouze mne mrzelo, že za mnou Finn nesměl, až mi začalo být po několika dnech smutno, ale neodvážila jsem se ho nijak oslovit, náš tajný vztah jsem nechtěla nijak ohrozit. Jenže tady se zase ukázalo, že mne svět nemá rád, po ani ne týdnu v Norsku mi začalo být špatně od žaludku. Stále jsem si říkala, že to bude jen tím prostředím, že na chladnější počasí nejsem zvyklá a chybí mi teplo Francie, ale všechno jsem jen zakecávala sama sobě, nedokázala jsem si prostě přiznat, že jsem sama zavinila ohrožení mého vztahu s Finnem tím, když jsem se s ním několikrát vyspala, dokonce i víckrát za jednu noc."

Stařec měl nechápavý výraz. ,,Jak to myslíte?"

,,Moc dobře jsem věděla, proč mi bylo nevolno, pouze jsem si nechtěla přiznat, že znovu čekám dítě. Tentokrát to ale nebylo Alexanderovo dítě, ale Finnovo."