Patronka: V zajetí tyrana [DOKONČENO]

23. část - Důvod jsem 'já'!

,,Zoey se na mne dívala s hrdostí a chválila mne, viděla jsem na ní tu radost, že jsem to mohla být právě já, kdo ukončil život Alexandera Bjornsera, Bahterského vůdce, plenitele vlkodlačích táborů a mučitele žen. Bohužel, se Zoey jsem tu radost nesdílela. Ano, byla jsem ráda, že je Alexander mrtvý. Ano, měla jsem trochu lepší pocit, byla jsem konečně definitivně volná, ale neměla jsem z toho radost. Vždyť já mám, jakožto patron, chránit vše živé na zemi... ale musela jsem uznat, že Alexander mne přesvědčil o tom, že on si místo na planetě nezaslouží a dal mi dosavadní důvod, abych ho zabila. Já a jenom já. Zoey zřejmě žádný další boj moc netáhl, kochala se pohledem na to bezvládné tělo, pod jehož hlavou se tvořila celkem velká kaluž krve. Zoey přešla radost až poté, a mne dobrý pocit ze zabití, když se mezi dveřmi objevila Laura a v pravé ruce držela celkem velkou, naostřenou dýku, kterou nejspíš chtěla Alexandera zabít. Celkem směšné. Nejspíš jí doposud dýka nezradila, na čepeli byla ještě čerstvá krev. Možná s tím podřízla několik členů Bahtery, ale rozhodně s tou "hračkou" nemohla jít proti samotnému vůdci. Z Lauřina výrazu bylo těžké poznat, co si asi tak myslí. Nejdřív si asi myslela, že je v jiné místnosti, ale poté, co její oči našly mrtvé tělo, výraz se jí změnil na naštvaný. Nejprve se rozkřikla po Zoey, kdo ho zabil, samozřejmě, že mne Zoey před Laurou slovně bránila a zapírala s tím, že jsme sem dorazily minutu před ní a už ho tu tak nalezly. Laura ale nejspíš nepatřila k těm Alfám, které se daly lehce oklamat, sotva Zoey zmlkla, podívala se mým směrem. Pár sekund na mne bez jediného slova hleděla, až poté se nepříjemně zamračila a rychlými kroky se ke mne rozešla, přičemž v dlani doslova drtila rukojeď dýky. Ani o krok jsem neustoupila, pouze jsem na ní s klidem hleděla, neměla jsem důvod se bát. Laura mne chtěla chytit a pravděpodobně mi dýku zabodnout do srdce, tak jak se to často u nás, nesmrtelných, dělávalo. Zoey ale byla rychlejší. V mžiku chytla Lauřininu ruku, ve které držela onu dýku a z pevného stisku ji zbraň vzala. Pro jistotu si nechala dýku u sebe, kdyby k něčemu došlo. Lauru to ale nezastavilo, nejspíš jí bylo ukradené, zda má nějakou dýku po ruce nebo ne, v rychlosti mi podkopla nohy tak, že jsem jen na pár sekund vnímala tvrdý náraz na podlahu a až poté si uvědomila, že se Zoey nehledě na hierarchii dostala do potyčky s Laurou. Byla sice pravda, že postavení neznačilo sílu jedince, ale přece jen by měla být Alfa silnější než Beta, i tak jsem poznala po chvilce sledování zápasu, že Lauře dochází energie. Boneď by ne, když cestou sem svedla už několik bojů s nepřáteli, a taky byla o pár let starší než Zoey. Sice se to nezdá moc, ale roky navíc u některých jedinců dělají divy. Laura se nakonec sama Zoey vzdala s tím, že se mi hluboce omlouvá a sama neví, co to do ní vjelo, ale to Zoey neodradilo, popadla dýku, která byla odhozená na podlaze a zabodla jí Lauře rovnou do srdce. Ne, že by mi bylo Laury nějak líto, spíš jsem nepochopila důvod toho, proč jí Zoey zabila. A teď jsem se jí ani na to ptát nechtěla, vypadala stále trochu v bojové náladě. I tak ke mne přistoupila, chytla mne za zápěstí a vytáhla na nohy s tím, že odsud musíme zmizet, aby Lauřina smrt nebyla na nás."
Stařec dívku zase přerušil tím, že si odkašlal. ,,Co by se stalo, kdyby na to přišli?" zeptal se zvědavě stařec.
,,No, asi to, co se později pak stalo" odvětila s klidem dívka.
,,Nenapínejte mne, prosím" žadonil stařec jako nějaké dítě, které chce po své matce lízátko.
,,Lauřina smečka by se naštvala a zaútočila... stačí?"
"Samozřejmě" na starcově tváři se objevil menší spokojený úsměv. ,,Kam jste pak se Zoey utekla?"
,,Nikam pryč, stále jsme zůstaly v sídle, Zoey sice chtěla ze sídla rychle vypadnout, alespoň na nádvoří, ale tentokrát jsem jí ignorovala s tím, že nutně potřebuju najít své dcery a Lucy. Ale ve svých pokojích nebyly, tudíž se mi mé hledání ztížilo. Prošla jsem... no, prošla, spíš jsem proběhla celým sídlem skrz naskrz, ale nemohla jsem je nikde najít. Nakonec se mi povedlo na nádvoří, na které mne vytáhla sama Zoey, najít jednu z mých bývalých služek. Ta ale nic nevěděla, to samé ostatní služky, až mne to vytočilo. Ale co jsem mohla dělat? Když nic nevěděly, tak se hold nedalo nic dělat. Pokoušela jsem se ještě Zoey přemluvit, aby se mnou hledala stopy po nich, odmítla, tak jsem chtěla jít sama, ale to podle ní zase nepřipadalo v úvahu. Nechtěla mne nikam pustit, což mne dost naštvalo. Nakonec jsem jejím slovům o tom, že odsud musíme pryč, podlehla. Ačkoliv jsem nechtěla jsem přece jen pozemek opustila a vlastně násilím byla zavlečena zpět do lesa, kde se už Zoey uklidnila. Vycítila jsem ale na ní nervozitu..." dívka se na pár sekund odmlčela.
Toho znovu využil stařec a zase se tázal - ,,proč byla nervózní?"
,,Bála se" odvětila potichu dívka.
,,Čeho?" zeptal se stařec nechápavě.
,,Toho, že na to někdo přijde"
,,Buďte konkrétní"
,,Že někdo přijde na to, že zavraždila Lauru"
,,Proč by se toho měla bát?" ptal se stařec dál.
,,Protože zabila Alfu" zamumlala dívka. ,,A ona sama přitom Alfou nebyla, byla pouze Betou. A Laura byla spojenec, ne nepřítel"
Stařec chápavě pokýval hlavou.
,,Proto si Zoey cestou do tábora vymýšlela různé výmluvy a přemýšlela nad tím, jak nejlépe z toho vyjít, kdyby se na to přišlo. Ale mne bylo jasné, že smrt Alfy nepřehlédnou."