Patronka: V zajetí tyrana [DOKONČENO]

26. část - Sbohem, Francie

,,Podařilo se mi dostat daleko od lesa, daleko od tábora, daleko od sídla.. ale stále jsem nebyla v bezpečí, ve větru jsem cítila, že mi je Bahtera stále v patách, špehové byli dva, maximálně tři dny za mnou, nemohla jsem se zdržovat, nemohla jsem se dlouho zdržet na jednom místě, musela jsem po sobě často ukrývat stopy, aby mne mohli hůře hledat. Ale ať jsem dělala cokoliv, nemohla jsem je setřást. Pokusila jsem se je i navnadit na špatnou stopu, ale byla to pro mne ztráta času. Má cesta proto pokračovala dál, až k samotné metropoli Francie. Nikoho jsem v celé Francii neznala, natož pak v hlavním městě. Věděla jsem, že v Paříži žije mnoho nesmrtelných, ale teď jak je mezi tisíci obyvateli najít. A jak by reagovali? Mezi nesmrtelnými byl znám jak Konkahan, tak Bahtera. Do obou klanů jsem patřila. Byla jsem manželka obou vůdců. Oběma jsem dala potomky. Pro některé jsem byla Lilliana Caldwell, pro jiné zase Lilliana Bjornser. Jedno horší než druhé, vyberte si. Ani jeden z klanů nebyl známý z dobré stránky, skoro většina znala jak Konkahan, tak Bahteru jako nedemokratické klany, kde se dennodenně porušují lidská práva a vraždění jim není cizí.-" dívka znovu zmkla, když na starcovi viděla, že chce opět něco říci, sama ho tedy nechala mluvit.
Stařec se nad dívkou mírně usmál. ,,Jak jste mohla vědět, že jsou oba dva klany po celé Francii tak nenáviděni?"
,,Když do tábora dorazili spojenci Oro di Terry, zaslechla jsem bavit se několik členů všech tří smeček o obouch klanech, většina ale víc nenáviděla Bahteru, než Konkahan" odvětila s klidem dívka.
,,Proč byla Bahtera víc nenáviděná?" tázal se stařec dál.
,,Protože se Bahtera ráda pletla do věcí jiných klanů a smeček, bez důvodu vyvražďovala rody, plenila vlkodlačí tábory.. za to Konkahan si hleděl svého a do ničeho se moc nepletl. Kromě Bahtery, což nakonec způsobilo dosavadní zánik Konkahanu"
Stařec chápavě pokýval hlavou na náznak toho, že chápe. ,,No.." stařec se na pár krátkých sekund odmlčel, přesedl si na křesle tak, aby se mu sedělo lépe a mlčky chvilku dívku pozoroval. ,,Co bylo pak? Tedy, když jste dorazila do Paříže?" tázal se dál.
,,Bloudila jsem ulicemi, vyhýbala jsem se těm rušnějším. Byla jsem několik dní na útěku, bylo to na mne znát, nevypadala jsem zrovna k světu a často se za mnou lidé otáčeli, pár se jich i zeptalo, zda nepotřebuji nějak pomoci, ale dělala jsem, že nerozumím jejich řeči, ačkoliv jsem francouzsky mluvila plynule. Podařilo se mi dostat do ne moc hezkých čtvrtí, už na pohled se mi ulice nelíbily, a pach tu nebyl jen lidský. Museli to být převážně ulice nesmrtelných. Pouze jsem se modlila, abych nenarazila na někoho, kdo byl vysazený jak proti Konkahanu, tak proti Bahteře. Nikdo mne nesměl poznat. Jenže to bych měla štěstí, kdyby se mi podařilo opustit jednu z temnějších ulic bez povšimnutí. Jakmile se ozval ženský hlas za mnou vyslovující několikrát mé jméno hrubým norským přízvukem, jako bych na místě zkameněla. I tak jsem se odvážila otočit se na místě a podívat se, kdo to na mne mluví. Možná se na mne přeci jen usmálo štěstí. Pár metrů ode mne stála menší dlouhovlasá blondýnka, jejíž světle modré oči byly vidět i na sto metrů, jako by doslova svítily, jako by snad byla Tanya Fjerstad, sestřenice Alexandera, slepá. Tanya se ke mne rozešla klidným krokem, přičemž se mne ptala, kde jsem se tu vzala, že si myslela, že jsem zemřela společně s Alexanderem v sídle. Moc dobře jsem věděla, jak moc měla svého bratrance ráda, nemohla jsem jí tedy říct, že jsem ho zabila a tak nějak i zorganizovala útok na Bahteru. Proto jsem rychle vymyslela lež s tím, že se mi jako jediné podařilo při útoku ze sídla utéct a dostat se až sem s nadějí, že by mi někdo pomohl opustit Francii, že po mne naši nepřátelé stále jdou a snaží se mne najít. Tanya mne rychle chytla a zatáhla do jednoho z paneláků s tím, že mi pomůže dostat se z Francie jenom kvůli tomu, že jsem z rodiny. Věnovala jsem jí vděčný úsměv, ačkoliv mne mrzelo, že jsem jí musela lhát. Sice jsem jí potkala pouze na návštěvě u Alexanderovy rodiny, nebyla nijak milá k ostatním, ale byla jediná, která mi mohla pomoct, ačkoliv to nebylo hned. Tanya mne u sebe nechala pár dní, přičemž přes své známosti sjednala pro mne falešný pas, abych mohla odletět. Měla jsem se vydávat za Fleur Fjerstadovou, její sestru, kdyby se někdo ptal. Sehnala mi i letenku do Berlína. V Německu měla má rodina plno známostí, po celém státě, pár jsem jich znala právě v Berlíně, jenže v Evropě jsem nemohla zůstat, musela jsem jinam. Severní nebo Jižní Amerika, Asie, Austrálie, Afrika... kamkoliv, jen ne Evropa, tam mi hrozilo nebezpečí. Tanya mi dala na cestu pár svých věcí, odvezla na letiště a popřála šťastnou cestu. Za všechno jsem jí poděkovala, pouze pokývala hlavou, věnovala mi úsměv a odjela. Na letišti jsem jí viděla naposledy. Nad ničím jsem poté už nepřemýšlela a pouze čekala na svůj let. Všechno proběhlo bez problémů, odlétala jsem odpoledne a večer už jsem chodila po Berlíně a pokoušela se si vzpomenout na adresu známých mé rodiny. Má paměť mi na štěstí sloužila dobře. Ocitla jsem se před velkou vilou v jedné bohatší čtvrti a s nervozitou stiskla zvonek. Během půl minuty vyšla z vily starší krátkovlasá bruneta, jejíž pach byl silně lidský. Mona Hammersmann byla původem z Bulharska, ale při návštěvě Berlína narazila na svého budoucího manžela, Arona Hammersmana. Ona byla člověk, on hybrid. Dalo by se mluvit o lásce na první pohled a ačkoliv si Aron uvědomoval, že je Mona člověk, přemluvil ji, aby zůstala v Berlíně. Do své rodné vesnice v Bulharsku už se nikdy nepodívala, zůstala v Německu, kde byla šťastná. Ačkoliv byla Mona s Aronem dlouho v manželství a ona moc dobře věděla o nesmrtelných, nikdy se jednou z nás nestala, nechtěla. Její manžel zemřel po střetu s lovci roku 2031, kdy ho lovci upálili a tím jeho dlouhý život ukončili. Mona pouze čekala, až ji zabije stáří a její teď již prázdný život skončí. Proto byla ráda, když mne spatřila, ihned mne pozvala dál a ptala se, co potřebuji. Bylo pro mne hezké slyšet znovu němčinu, i když se stále silným balkánským přízvukem. Moně jsem hned řekla, co se stalo v předchozích několika měsících a že se nutně potřebuju dostat pryč z Evropy. Slíbila mi, že to zařídí, ale ne hned. A měla pravdu. V Německu jsem pobyla několik let, přičemž jsem nikdy nevyšla dobrovolně z vily, pro své bezpečí. Až roku 2046 jsem odlétala z Berlína směr New York. Mona letěla se mnou. Byly jsme spolu až do roku 2049, kdy zemřela na infarkt v Los Angeles a já se přestěhovala do San Francisca, do klidné čtvrti, kde jsem vlastně až dodnes" dívka své vyprávění ukončila s menším úsměvem.
,,A co Bahtera?" zeptal se stařec.
,,O té jsem už nikdy neslyšela, tak jako o všech v Evropě. Jako by na mne zapomněli"
,,A vadí vám to?"
,,Tady mohu začít znovu, i když ne na dlouho.." zašeptala potichu dívka se stálým úsměvem.
---
Tak, konečně, je tahle fantasmagorie u konce. Brzy vyjde první kapitola pokračování, z pohledu patnáctileté Amandy :) (upřímně se na ten příběh už těším). Také jsem přemýšlela, že bych mohla udělat další pokračování, znovu s Lillianou, kde by třeba znovu utíkala před Bahterou, ale to jen pouze, kdyby to někdo četl :D i tak jsem ráda, že se tu našel někdo, kdo Patronku četl^^