Patronka: V zajetí tyrana [DOKONČENO]

25. část - V mých stopách kráčí zkáza

,,Netušila jsem, co mám dělat, zda mám jít pomoct v boji, ačkoliv jsem nikdy v životě proti nikomu nebojovala, nebo jednoduše zůstat a chránit tábor. Tentokrát jsem se už nedržela Zoey, ta běžela rychle na místo střetu, za to Mia na žádost Chrisse zůstala s pár dalšími v táboře. Zahlédla jsem i Cynthii, jak se loučila se svou smečkou a přála jim štěstí a sílu. Nejspíš si všichni mysleli, že útok Bahtery odrazí. Když je porazili jednou, porazí je znovu. Ale asi jsem byla jediná, co si myslela, že tenhle střet povede ke katastrofě. Věděla jsem, že se hodně členů všech tří smeček nevrátí, přežijí jen ti nejsilnější a nejchytřejší. S Miou a Cynthií jsme seděli v hlavním stanu a čekaly na nějakou odezvu, až se někdo vrátí a řekne, že byl útok odražen. Ale po víc jak hodině stále nic, a na Mie už byla znát nervozita. Nebála se porážky, nebála se smrti, bála se o své milované. Ona chtěla ještě jednou spatřit své nejbližší, Cynthie zase svou smečku, já Zoey. Však ona tu byla, kromě Mii, jediná, na které mi alespoň trochu záleželo. Připomínala mi Lucy a Victorii v jednom, jen byla víc náladová, ale to se dalo skousnout. Kdyby se nevrátila a někdo by za mnou přišel s tím, že zemřela, nejspíš bych to psychicky nezvládla. Na štěstí jsem Zoey ještě spatřila, sice ne tak, jak bych chtěla, ale i to se počítalo. Celá udýchaná vtrhla do stanu s tím, že okamžitě musíme zmizet. Všechny tři. Prý Bahteru nezajímá moc pomsta bojem, údajně se chtějí mstít férově..-"
Dívka byla znovu přerušena starcem.
,,Jak férově?" zeptal se nechápavým tónem stařec.
,,Oko za oko. Zub za zub" odvětila s klidem dívka.
Stařec pouze lehce pozvedl obočí na náznak toho, že stále nechápe.
,,Já zabila Alexandera, jeho smrt zasáhla Bahteru natolik, že chtěli zabít také vůdce, při nejlepším jak Miu, tak Cynthii, kdyby byla možnost, tak i jejich manželi, plus jsem já byla takový bonus. Vraha jejich vůdce chtěli taky. A teď jsme byly všechny na jednom místě, dokonalá příležitost a přímo ulehčená práce" vysvětlila dívka starcovi s menším úsměvem.
Ten jen zlehka pokýval hlavou. ,,Co jste tedy udělaly?"
,,No..." dívka se na pár sekund odmlčela, aby si oživila vzpomínky. ,,Šla po nás Bahtera, okamžitě jsme se sebraly a i se Zoey opustily tábor, co nejrychleji jsme musely všechny zmizet. Ze začátku, pár minut po opuštění tábora to vypadalo, že nás nikdo nepronásleduje. Ale bylo to úplně opačně. Stačilo jen počkat, až se pět členů Bahtery ukáže na obzoru. To pak začal zase chaos, vyvolala ho pro tentokrát Cynthie. Nevěděla, co bude dělat a ačkoliv jsme měly náskok, Cynthia se rozběhla i přes slova Mii a Zoey pryč, oddělila se id nás. Jakmile si toho těch pět podivínů všimlo, také se od nich jeden odpojil a rozběhl se za Cynthií..." dívka se znovu odmlčela a potichu si povzdechla.
,,Víte co se s ní stalo? Chytili jí?" zeptal se zvědavě stařec.
Dívka pouze lehce zavrtěla hlavou. ,,Už jsem Cynthii nikdy neviděla a ani o ní neslyšela" odvětila potichu dívka.
Stařec nad tím jen znovu pokýval hlavou.
,,Každopádně..." dívka se znovu dala do řeči. ,,My jsme pokračovaly dál, stále nám v patách byli zbylí čtyři členi. Sice jsme měly celkem náskok, ale začali nás dohánět. Byla zima, sníh, běželo se hrozně těžce, nejen kvůli sněhu, ale i kvůli chladu, do dnes si dokážu vybavit ten chlad, jak mi mrzly prsty na nohou... běželo se špatně, ale oni jako by s tím problém neměli. Jakmile od nás byli takových sto metrů, plus mínus, se Mia v mžiku zastavila s tím, že před nepřítelem už nebude dál utíkat a přikazuje nám, jakožto Alfa, abychom pokračovaly dál. Zoey byla hned proti a pokusila se ji silou přinutit k běhu. Mia se ale nenechala přemluvit a doslova na mne a Zoey zařvala, abychom pokračovaly dál, že to zvládne, že ji nějaké bahterské Omegy nezastraší. A tak se stalo, že jsem už zůstala jen se Zoey. I tak jsme se jich nezbavily. Pokračovali za námi další dva. Takze Mia nebyla sama proti čtyřem, dva už zvládnout mohla, ačkoliv tu furt bylo riziko, že zemře. Naše cesta ovšem skončila u velkého jezera. Oběhnout to by znamenalo ztratit mnoho času. Musely jsme co nejdál, pryč od tábora smečky. Proto Zoey navrhla, abychom je zabily. Vyznělo to spíš ale jako "ty tady stůj a nemíchej se do toho, já je zabiju". Ačkoliv jsem byla na jednu stranu ráda, že se nevystavím riziku smrti, na druhou stranu jsem jí chtěla pomoct, bylo by to dva na dva, vyrovnaný souboj, ale Zoey se stejně jako Mia nedala přemluvit. Brzy nás zbylí dva členi Bahtery dohnali. Ani jednoho jsem nepoznávala, tudíž museli být z jiného sídla. I tak mne hned poznali. Zoey nevěnovali moc pozornosti, své pohledy upřeli jen na mne a několikrát vyslovili mé jméno. To se značně nelíbilo Zoey a okamžitě zaútočila. Pouze na jednoho. Ne aby druhý pomohl svému "kamarádovi", šel rovnou po mne. Ale ne abych se mu postavila, zbaběle jsem začala utíkat dál, podél břehu jezera, ale nebylo mi to k ničemu platné. Byl rychlejší a rychle mne tak doběhl. Strhl mne k zemi a pokusil se mne udeřit, na štěstí mne Alexander mlátil tak často, že se mi tím zrychlil reflex a jeho úderu jsem se okamžitě vyhla, chytla jsem mu ruku v domnění, že aspoň na pár sekund potlačím další ránu, ale z mého stisku se snadno vytrhl a silně mi chytil zápěstí levé ruky tak, že mi zápěstí začal pomalu, ale jistě drtit. Druhou rukou mne několikrát udeřil do tváře nehledě na to, že jsem si obličej pokoušela krýt vlastní rukou. Při každém jeho úderu jsem bolestně vykřikla, to mělo za následek to, že netrvalo dlouho a opět se mi do zorného pole dostala Zoey, strhla ze mne toho šmejda a ačkoliv byla daleko menší než on, po několika ranách se sotva zvedl z chladné země. Jakmile mi Zoey pomohla vstát, okamžitě mi přikázala, abych odsud co nejrychleji utekla, jinak mne tu brzo někdo zabije. Nic jsem neřekla, ačkoliv jsem ji nechtěla opustit, musela jsem. Vrhla jsem se jí kolem krku a pevně jí tak objala, objetí mi oplatila, ale po několika sekundách objetí přerušila s tím, že nemám už moc času, že se je pokusí zdržet co nejdéle, maximálně tak o pět minut. Jen jsem chápavě kývla a se slzami v očích se rozběhla dál. Viděla jsem i na Zoey, že se jí moc nechtělo pustit mne pryč, bylo jí to vidět pár sekund ve tváři, než se pustila znovu do likvidace nepřátel. Do dnes nevím, jak dlouho jsem běžela, zastavila jsem se až na dost vyvýšeném místě, na menších skalách, odkud jsem viděla celý les, i s jezerem. Neviděla jsem toho večera ale les takový, jak jsem ho znala. Nebyl zasněžený v záři zapadajícího slunce, teď ho osvětloval oheň, les hořel a plameny se rychle šířily dál. Pohled na hořící les mne psychicky ničil, ničilo mne to, že jsem to nejspíš způsobila já. Kdybych tehdy nevkročila do rokle a Mia mne nezavedla do jejich tábora, nebylo by dneska tolik mrtvých a přeživší by nepřišli o svůj domov."
Dívka se s tichým povzdechnutím odmlčela a zahleděla se kamsi do rohu místnosti.
Stařec upřel pohled na dívku před sebou a všiml si jejího smutného pohledu, přičemž se jí v očích leskly slzy.