Patronka: V zajetí tyrana [DOKONČENO]

22. část - Pomsta je krásná

,,Noc před útokem na sídlo Bahtery jsem měla sen" zamumlala potichu dívka.
,,Jaký sen?" tázal se zvědavě stařec.
,,Do dnes si ten sen nedokážu vysvětlit" pokračovala dívka stále stejným tónem hlasu.
,,O čem se vám zdálo?"
,,V tom snu jsem stála uprostřed rušné ulice, kapky deště lehce padaly z oblohy k zemi, kde se poté rozprskly a splynuly s vodou na zemi, kolem mne procházelo dost lidí, někteří prošli kolem mne, jiní skrze mne, jako bych byla pouze duch, osoba, kterou nikdo nevidí, není hmotná a vlastně vůbec neexistuje. Z nenadání jsem spatřila pár metrů před sebou stát mne dost povědomou osobu, cítila jsem, že tu osobu znám, ale přesto jsem tvář neznala. Jakmile jsem k osobě přistoupila a chtěla se jí dotknout, rozplynula se, zmizela mi přímo před očima a já tak sáhla do prázdna. Osoba se zjevila o pár metrů dál, znovu jsem k ní tedy přistoupila, ale opakovalo se to samé jako předtím - když jsem se osoby chtěla dotknout, zase se rozplynula, jako by jí odnesl vítr a zase se zjevila o pár metrů dál. A takto se to opakovalo stále dokola, jako by ulice a celý ten sen neznal konce..." dívka se odmlčela a lehce přivřela oči, přičemž pár krátkých sekund zkoumavě starce pozorovala. ,,Sny si moc nepamatuji, ale ačkoliv se mi tenhle zdál už před lety, do dnes si ho pamatuji, jako by se mi zdál včera" dodala dívka se zamyšleným výrazem. ,,Nedokážu si to vysvětlit. Co si o tom myslíte vy?" zeptala se starce jen tak ze zvědavosti.
,,Říkala jste, že jste měla pocit, jako byste tu osobu znala, ale přesto jste tu tvář viděla poprvé, že?"
Dívka souhlasně kývla hlavou. ,,Přesně tak" odvětila klidným tónem hlasu.
,,Možná jste ztrácela nějakou osobu, ale ani jste o tom nevěděla" odpověděl stařec se zamyšleným výrazem.
,,Jak to myslíte?" tázala se dívka nechápavě.
,,Někdo vám nejspíš neodpustil to, že jste odešla.. no, spíše zmizela ze sídla"
,,Ale kdo by to mohl být?"
,,To netuším, možná někdo kdo vás považoval za přítele" odvětil potichu stařec.
Dívka lehce pokývala hlavou. ,,Stejná slova měla i Mia"
,,Mia?" stařec nechápavě pozvedl obočí.
,,Svůj sen jsem jí pověděla, odpověděla mi skoro stejnými slovy jako vy" odvětila dívka s menším úsměvem. ,,Ale vraťme se raději k tématu"
,,Souhlasím" zamumlal tiše stařec. ,,Povězte - co se dělo celý den před útokem na Bahteru?"
,,Všichni se připravovali, někteří ještě cvičili, jiní už si připravovali zbraně. V táboře byl šílený chaos, každý pobíhal sem a tam, někdo hledal tu a tu osobu, jiní tam po sobě něco pokřikovali. Tolik neznámých osob kolem mne. Držela jsem se buď ve společnosti Mii nebo Zoey, sem tam mi jedna z nich někoho představila, většinou to byl někdo významnější, na vyšším postavení ve smečce. K večeru se chaos v táboře zmírnil, všichni zalézali do stanů a během hodiny byl tábor jako po vymření - všude ticho, sem tam jste zaslechl nějaké ty kroky, jinak nic víc. Většina těch, co se účastnili útoku na Bahteru si šli na hodinu, maximálně na dvě hodiny lehnout, aby si odpočinuli před bojem. Myslela jsem si, že si i Zoey půjde na chvilku zdřímnout, ale zůstala se mnou venku na hlídce. Chtěla, abych se nedržela nikoho jiného než jí. Její plán byl takový se co nejrychleji dostat k Alexanderovi, nejlépe tak, aby nás nikdo nespatřil a ještě lépe, abychom se k němu obě dostaly dříve než Laura, která také prahla po pomstě. Zoey chtěla, abych Alexandera zabila já, že na to prý mám větší nárok než nějaká pomatená ovdovělá Alfa. Zoeyin názor byl ten, že Alexander víc ublížil mne než Lauře. Mne ubližoval dlouhou dobu jak fyzicky, tak psychicky, kdežto Laura schytala pouze tu psychickou bolest ze ztráty manžela. Její názor se mi líbil. Rozhodně jsem nechtěla, aby Alexandera zabila Laura, ona by to udělala rychle, rychle by ho zabila, byla by toho škoda, protože on si rychlou smrt nezasloužil, kdežto já ho chtěla vidět trpět, bavit se nad tím, jak trpí bolestí, kterou jsem byla schopna mu způsobit. Až doteď mi byl nějaký útok na sídlo tak nějak ukradený, ale slova Zoey mne přinutila se nad tím zamyslet, a jak jsem nad tím tak přemýšlela, začala jsem se na útok těšit. Ne kvůli tomu, že zemře několik nesmrtelných bytostí, ale kvůli Alexanderovi. Touha vidět ho umírat narůstala. Byla jsem jako malé lidské dítě o Vánocích, které se těší na dárky. Jenže za prvé - nebyly Vánoce a já neměla dostat žádné dárky, nýbrž jeden velký dárek - pomstu, Alexanderovo smrt... kolem jedenácté hodiny večer všichni ze svých stanů vylézali a připravovali se na odchod z tábora, směr Bahterské sídlo. Kolem půlnoci jsme opouštěli tábor. Držela jsem se Zoey jako klíště, která jako jedna z mála byla ve vlčí podobě, kráčela jsem s ní vepředu té velké skupiny. Na okraji lesa se Zoey proměnila zpátky a přikázala několika vlkodlakům, aby se porozhlédli kolem sídla, aby se zjistilo, kde přesně je hlídka a kolik jich tam je. Během chvíle byli zpět s tím, že je hlídaný pouze hlavní vchod do sídla, respektive tedy brána na pozemek. Skupina se tentokrát rozdělila do dvou, jedna vyšla k hlavní bráně a druhá druhým směrem - k zadnímu vchodu. Zoey šla v té druhé a odtrhla se až kousek od zadního vchodu s tím, že půjdeme jinudy. Bylo to chytré - pokud jsme se chtěly dostat k Alexanderovi dřív než Laura, musely jsme najít jiný vchod. Použila jsem ten, kterým mne vyvedl ten vlkodlak. Bylo těžké dostat se přes dveře, nechtěly se otevřít, ale Zoey byla natolik vychytralá a mazaná, že se jí přece jen podařilo dostat se přes dveře na pozemek sídla. Pár minut bylo ticho, dokud jsme nezaslechly křik, který šel od hlavní brány. Zoey se dala do běhu a já hned za ní, držela jsem se jí jak nějaké štěně své matky. Bylo slyšet od brány hlasité vrčení a několik výstřelů. Zoey se podařilo dostat se zadními dveřmi do sídla. Uvnitř bylo ticho nehledě na to, že se na druhé straně sídla, dalo by se říci, bojovalo. Zoey předala "velení" mne s tím, ať ji zavedu do pokoje Alexandera, hlavně nepozorovaně. Myslela jsem si, že po chodbách bude někdo pobíhat a hlídat, ale nikde nikdo, dostat se tedy až k Alexanderovo ložnici bylo snadné. K mému překvapení tam ale nebyl, Zoey ale šla podle pachu. Jakožto dost chytrý vlkodlak se vydala podle jeho pachu z ložnice směrem k jeho kanceláři. Na nějaké slušné nebo tiché vstupy nebyla a do kanceláře vtrhla jako nějaké komando. Vešla jsem hned za ní a spatřila Alexandera, který stál u okna a hleděl ven, sledoval tu rvačku na nádvoří a kochal se pohledem, jak jeho "vojáci" umírají a nezvládají obranu. Alexander mlčel, ale Zoey na něj začala pokřikovat různé nadávky, přičemž tasila zbraň a mířila mu na hlavu, ačkoliv nebylo jisté, že by se trefila přímo do hlavy z takové vzdálenosti. On její slova ignoroval, místo toho se podíval mým směrem a slizce se usmál se slovy, že mne rád vidí a že čekal, že se tu brzy nebo později znovu objevím. To Zoey celkem naštvalo, zbraň trochi sklopila a vystřelila, trefila ho do stehna. Pouze sebou cuknul, ale jinak se z místa ani nehnul. Zoey mi podala zbraň se slovy, že mám tři náboje, tak ať je všechny trefím buď do hlavy, nebo do hrudi. Zbraň jsem si od ní vzala, ale pouze ji držela, nemířila jsem na něj, pouze jsem poslouchala jeho slova. Mluvil o tom, jak moc lituje toho, jak se ke mne choval a kdyby mohl vrátit čas, choval by se ke mne lépe..." dívka se odmlčela a zhluboka se nadechla.
,,Co jste mu na to řekla?" zeptal se stařec.
,,Zeptala jsem se ho, proč se choval hnusně i k Victorii. Dostalo se mi ale hnusné odpovědi" na dívčině tváři byl rozpoznat pohrdavý úšklebek.
,,Jaké?" tázal se stařec dál.
,,Prý ho Victorie nikdy nezajímala. Dost mne to naštvalo, neváhala jsem a rovnou dvakrát vystřelila. Jedna kulka mu zasáhla levou plíci, ta druhá břicho. Kupodivu ho to složilo k zemi na kolena, tiše chraptěl. Jindy by mi ho bylo líto, ale před očima jsem si představovala všechny ty hnusné věci, které mi dělal, jak mne psychicky týral a mlátil... ne, líto mi ho rozhodně nebylo. Udělala jsem k němu pár kroků a zadívala se mu do očí, chvíli jsme na sebe jen tak hleděli, on mne sledoval s klidem ale i s bolestí, já s nenávistí. Nakonec jsem na pár sekund oči zavřela, povzdechla si a hlaveň pistole mu přiložila přímo mezi oči, nijak se nebránil, jen se spokojeně usmíval. Se slovy "za Victorii a Finna" jsem zmáčkla spoušť a tím ukončila život toho bastarda... myslela jsem si, že když ho zabiju, budu mít lepší pocit, ale bylo mi ještě hůř než předtím. Pistol jsem upustila na zem a otočila se na Zoey, která se spokojeně usmívala. Až po pár minutách jsem se cítila trochu lépe, svobodně... věděla jsem, že mi teď už nic nehrozí, nikdy mi už neublíží, nikdy na mne nepromluví. Nešlo se nad tím neusmát. Překročila jsem jeho mrtvolu a pohlédla z okna, na nádvoří bylo pouze pár našich lidí, zbytek se dostal dovnitř. I tak už bylo vyhráno, alespoň pro mne. Měla jsem to, co jsem chtěla."
---
Chtěla bych pouze oznámit to, že se celý tenhle příběh blíží ke konci :) jsem moc ráda, že se tu našlo několik osob, které tento příběh čtou a chtěla bych vzkázat to, že se nejspíš po ukončení pustím do pokračování, pouze z jiného pohledu a jiným stylem psaní (už to nebude rozhovor) :)