Láska přináší neštěstí /pozastaveno/

3.kapitola

A před mým domem stál Mason. V celé jeho kráse, mám pocit, že se mi zastavilo srdce z pohledu na něj. Jak ho ovál vítr a pročechral mu vlasy. Tak krásné vlasy, je to vůbec možné? A to, co se stalo na té pláži. Mám pocit, že se za chvíli rozteču. Jenže jsem si řekla, že spolu nemůžem být a mám pocit, že se mu stejně líbí Sofie. Ježiš, vždyť já jsem se ztratila v myšlenkách o něm, i když stojí pod mým oknem. ,,Ahoj Chloe" zavolal na mě tím jeho okouzlujícím hlasem. A nezapoměl přidat úšklebek, který mu vždy projasní tvář.
,,Ahoj Masone, já se obleču a hned můžem jít. Za deset minut jsem u tebe." také jsem se na něj ušklíbla. Zavřela jsem okno a běžela k šatníku. Vytáhla jsem sportovní šortky a triko. Vše jsem na sebe oblíkla a spěchala ze schodů do kuchyně. Jenže to bych nebyla já, kdybych nezakopla a nespadla z posledního schodu. Začala jsem okolo sebe máchat rukama a hledat rovnováhu. Ale zavadila jsem o vázu vystavenou vedle schodů a ta spadla, jenže mně do klína a všechna ta voda se na mě vylila.
,,Sakra!" zaklela jsem. Ach ne, byla jsem polita, jako bych se počůrala. Takhle za ním jít nemůžu. Koukla jsem se na hodiny, jestli se stihnu převléct. Ach ne. Slíbila jsem mu, že tam budu za deset minut a už je to déle než deset minut. Na převlíkání není čas a už vybíhám za ním na ulici.
,,Já se ti moc omlouvám, že jsi tu musel tak dlouho čekat, ale stala se mi menší nehoda." omlouvala jsem se mu. On se na mě podíval ,,Jo to vidím" jeho oči spočinuly na mém klíně a skousával si ret aby se nesmál. Ale mně do smíchu nebylo když jsem si uvědomila, kam mi kouká. Jeho smích také přešel, když si to uvědomil. A zrudnul, já také.
,,P-promiň, j-já jsem... to..." vykoktal ze sebe nesrozumitelnou omluvu. Já jsem to radši přešla.
,,Tak jo nepůjdeme už?" ,,Jasně, jenom já to tu moc neznám, tak musíš ty vymyslet, kam poběžíme."
,,Tak můžeme zase na pláž a pak na takovou hezkou kamennou cestičku, co vede do města." on jenom pokýval hlavou na souhlas a už jsme se rozběhli. Miluju běhání. Když běžím a cítím, jak mě ovívá ten svěží vzduch, zatoulám se vědomím do jiněho světa. Už nestojím na zemi, ale cítím jak mě vítr bere do své náruče a odnáší bůh ví kam. Jak mě nekonečný oceán schovává v jeho hlubinách, abych neměla kam utéct. Jenže já ráda běhám a to mě uklidňuje. Pomůže mi zapomenout na všechny svoje problémy. Pak si uvědomím, že Mason běží vedle mě a radši se vrátím zpátky do světa normálních věcí.
,,Halo Chloe, Země tě volá zpět." směje se mi Mason.
,,Víš já vždycky, když běžím, tak si to užívám a nevnímám nic okolo sebe." já se za sebe tak stydím. Ale on vypadá, že to chápe. Koukla jsem se na své kalhoty a viděla, že mi uschly. Všimla jsem si, že jsme se zastavili.
,,Já jsem nikdy neběhal na pláži. Je to krásné. V Chicagu jsme měli jenom jezero, miloval jsem ho. A když jsme se sem přistěhovali bál jsem se, že se tady s nikým nebudu bavit. A pak jsem poznal tebe. Hned na první pohled ses mi líbila." vykulila jsem na něj oči. To snad není možné. Na nic jsem se nezmohla. Ale pak mě něco zmátlo. V jeho očích jsem zaznamenala náhlý zvrat emocí. Před chvíli tam měl láskyplnost a teď nic, jenom chlad. Bez řečí se rozběhl a ani si nevšímal, jestli běžím za ním nebo ne. Já jsem se hned rozběhla a dohnala ho.
,,Co se děje? Proč si najednou tak odtažitý?" optala jsem se ho i když jsem věděla, že mi neodpoví, ale v hloubi duše jsem v to doufala. Měla pravdu, dělal jako bych tu vůbec nebyla. Sáhla jsem mu na paži, abych upoutala jeho pozornost, ale on se mi akorát vytrhl.

Pohled Masona:

Proč jsem se do ní musel zamilovat? Znám jí sice jen chvíli, ale přijde mi, že se známe věky. Nesmím jí to říct, nesmí se to dozvědět. Myslím si, že to necítí stejně a nechci mít zase zlomené srdce. Nevím proč jsem jí to řekl. Otočil jsem se na ni ,,Chloe já... " ,,kamarádi?" zeptala se mě se slzama v očích a já měl sto chutí jí teď políbit a utěšit.

Pohled Chloe:

Bylo mi to líto, že on to nebere tak vážně jako já. Myslela jsem si, že by on mohl být ten pravý. Ale asi ne.
,,Půjdeme na zmrzlinu? Kde je tady nejbližší stánek?" optal se mě aby ulehčil atmosféru, dobrý nejni na mě nijak naštvanej. ,,Jasně tady kousek odtud prodávají dobrou zmrzlinu." vydali jsme tam. Celou dobu jsme šli mlčky a vychutnáli si ten slunečný den. Bylo mezi námi ticho a ani jeden z nás nepromluvil. Ne takové to tíživé ticho, ale příjemné. Ani jeden z nás neměl chuť promluvit aby nezničil tuto krásnou chvíli. Přešli jsme malý můstek přes potůček. Na konci ulice jsme zahli do prava a před námi se tyčil zmrzlinový stánek, který vypadal jako z nějaké dětské animované pohádky.
,,Hele tamhle je." přerušila jsem to ticho a ukázala před sebe na stánek.
,,Tak pojďme, už se mi sbíhají sliny." vydali jsme se k němu. Přišli jsme a za pultem stál mladý, hezky vypadající kluk. Mohlo mu být tak jako mě.
,,Co si dá tak krásná slečna?" šibalsky se na mě usmál a vůbec si nevšímal Masona stojícího vedle mě.
,,Prosím jednu jahodovou a tady pro mého přítele to samé." nevím proč jsem to udělala. Jen se mi hnusil, chtěla jsem aby si mě nevšímal, až by zjistil, že jsem zadaná. I když nejsem. Pak to budu muset Masonovi vysvětlit. Zaplatili jsme a odešli radsi pryč. ,,Víš já...promiň samozřejmě jsem myslela přítel jako kamarád." usmála jsem se na něj. Podle jeho pohledu jsem poznala, že mi nevěřil, nebo jsem viděla naději? Co to bylo v jeho očích? To je jedno, kdyby to bylo něco důležitého, určitě by mi to řekl. Koukla jsem se na svojí zmrzlinu a viděla jsem, že se začíná pomalu roztékat. Tak jsem si rychle lízla. Zvedla jsem pohled od tak chutně vypadající sladkosti a koukla na Masona. Ten se mi koukl na rty a začal se pomalu přibližovat a mně se rozbušilo srdce, až se divím,že mi nevyškočilo z hrudi. A on udělal...

Hezký zbytek dne přeje Hedi a Klarka :3