Láska přináší neštěstí /pozastaveno/

15.kapitola

Probudila jsem se úplně stejně, jak jsem upadla do bezvědomí. Strašně mě bolela hlava a žebra. A to ani nemluvím o té bolesti v klíně. Neměla jsem tušení jak dlouho jsem byla mimo, ale to mě ani tak moc nezajimalo. Protože po rozhlídnutí prostorem kde jsem se nacházela, jsem zjistila že ten blb tu není. Prozatím. Ale byla to dobrá zpráva. Furt lepší, než abych se probudila s jeho bouchačkou u hlavy.

Po dlouhém zvedání ze studeného betonu, jsem se konečně postavila na nohy a začala jsem se oblékat. Hodlala jsem toto skladiště konečně prozkoumat a najít případně východ, pokud tu teda je. Šla jsem směrem ke schodům, jejichž vrchol byli těžké černé dveře. Předpokládala jsem že to je východ, ale určitě né pro mě. Protože když jsem zabrala za kliku byly zamčené. Vztekem jsem do nich kopla nohou a následně toho litovala, protože to ukrutně bolelo.

"Kurva." nadávala jsem na tu bolest. Sešla jsem tři schody zpátky a šla k levé stěně, kde byly vyskládané velké bedny. Netušila jsem, co v nich je a tak jsem zvědavě nakoukla do jedné z nich. Zalapala jsem po dechu když jsem uviděla obsah bedny. Byly tam drogy. Plno drog. Ztuhla jsem na místě když jsem si uvědomila co to je za člověka který mě unesl. Určitě patří do Mafie! To znamená, že není moc velká šance že přežiju...

Otočila jsem se od krabic a šla jsem ke stěně, která byla protější se stěnou, kde byl vchod. Na té stěně byla velká vrata. Nejspíš tam staví kamion a z něho vykládají nebo nakládají všechny ty drogy. Vedle vrat nahoře jsem si všimla malého okénka s mřížemi. Chtěla jsem z něho zavolat o pomoc, nebo se rozhlédnout, ale bylo až moc vysoko, abych z něj viděla. Tak jsem si přitáhla jednu dřevěnou krabici s drogama a stoupla si na ní. Venku nebylo nic, než asfalt a pak les, les a les, kam oko dohlédne. Takže asi bylo zbytečné volat o pomoc nebo se snažit utéct. Nikdo tu není aby mi pomohl.. posmutněla jsem a stále se dívala z okna.

"Nemusíš se o nic pokoušet holka. Nikdo tě neuslyší a nikam neutečeš, všude okolo je jen les. Tak slez z té krabice a pojď ke mě!" vylekala jsem se když promluvil za mými zády až jsem sebou cukla. Řekl to jeho hrubým hlasem a u posledního slova zvýšil dost hlas. Jen jsem se na něho otočila a pohlédla mu do jeho očí plné nenávisti. Bála jsem se, ale nehodlala jsem ho poslouchat a tak jsem se znovu koukla z okna.

pohled Waltera:

Snad jsem ji včera dostatečně vysvětlil že mě má poslouchat! Ona se ke mě jen tak otočí zády. Tak to jí nedaruju, děvce. Přistoupil jsem potichu k ní a podkopl jsem ji nohy, když stála na té bedně a koukala se z okna. Hned spadla z bedny na zem jak pytel brambor a dost pěkně se uhodila o beton. Hlasitě jsem se zasmál, kopl do ní a ještě k tomu dodal: "Budeš mě poslouchat ty jedna malá děvko! Já tu nejsem pro srandu králíkům a už vůbec někomu, jako jsi ty. " pohrozil jsem jí a než jsem odešel jsem ještě dodal:"Za hodinu ti donesu oběd, nic tu neproveď!" řekl jsem naposled něž se za mnou zavřeli dveře a já je poté zamknul.

Šel jsem do své kanceláře nesmírně vytočený a to jsem ještě musel vyřídit několik telefonátů.

Po hodině sem se zvedl a vzal jsem z kuchyně nějaké jídlo a odnesl ho té mrše. Stále ležela nehybně na stejném místě a tak jsem se lekl že je mrtvá. To bych si sní nemohl užít ani jí mučit. Dost jsem se na to těšil, bude to legrace!

Nejistě jsem do ni kopl a ona trochu zanaříkala. Oddychl jsem si, že žije a položil jsem vedle ní tác s jídlem. Otočil jsem se k ní zády a odešel. Měl jsem to štěstí, že jsem ten den měl od ní už klid.

Hedi a Klárka