Láska přináší neštěstí /pozastaveno/

8.kapitola

Před dveřmi stál Owen.... Nechápavě jsem na něj koukala ještě s ubrečenýma očima.
"Co tu chceš? Nemáš být náhodou ve škole?" vyprskla jsem na něj rozčíleně.
"To bych se měl ptát spíš já, co tu chceš..? Já šel za tebou, protože jsem nevěděl co se děje a kam jdeš?" řekl klidným hlasem Owen.
"Ale to neni tvoje věc co se mi stalo a proč sem utekla ze školy. Takže se otoč a vrať se do školy, ať něco náhodou nezameškáš, šprte." řekla sem mu arogantně a už chtěla zabouchnout dveře, ale Owen tam dal nohu a silou do nich strčil, že je otevřel a vešel dovnitř.
"Co to děláš?!" vyprskla jsem na něj rozčíleně.
"Neodpověděla jsi mi, co se stalo?!" řekl už rozčíleně Owen.
"Ano, protože to neni tvoje věc a já ti to nemusím říkat!" teď už jsem byla tak rozčílená, že jsem na něho úplně řvala, až sebou cukl strachy.
"Hej! Neřvi na mě. Já jsem ti jen přišel pomoct." řekl Owen trochu nešťastně.
"Ale já od tebe nepotřebuju pomoct! Dokážu si pomoct sama!" zařvala jsem na něj už hodně rozčíleně.
"Eh...tak dobře." řekl s rozklepaným hlasem, otočil se a odešel. Šel směrem ke školy. Jak jinak....
Práskla jsem vchodovými dveřmi a rozčíleně, se slzami v očích jsem se vydala do pokoje. Zase jsem si lehla do postele, tvář jsem si zabořila do polštáře a začala jsem hlasitě brečet. Přibližně po dvou hodinách jsem přestala brečet, vstala jsem z postele a uviděla jsem celý černý polštář, který byl před tím bílý. Byl celý černý od mého pláče, jelikož se mi rozpouštěla z těch slz řasenka. Šla jsem do koupelny a koukla jsem se na sebe do velkého zrcadla nad umyvadlem. Měla jsem uplně rudé oči od pláče a na tvářích černé cestičky od slz. Vypadala jsem strašně. Opláchla jsem si oblyčej abych nevypadala jak strašidlo a vrátila jsem se zpátky do mého pokoje. Bylo už 11:35 a já jsem se koukla na mobil, abych zjistila jestli mi někdo nevolal, nebo mi nepřišla sms. Naštěstí mě nikdo neschání. Zapla jsem si notebook a surfovala jsem po internetě. Přihlásila jsem se na facebook a skontrolovala zprávy, následně jsem se odhlásila a šla jsem na youtube abych se koukla na nějaká videa, která mě budou bavit a zaujnoumě. Hledala jsem nějaká která mi zvednou náladu. Nakonec jsem našla dvou hodinový romantický film Studentka ro(c)ku. Celý jsem ho schlídla. Alespoň jsem se zabavila na dvě hodiny a půl. Pomyslela jsem si nadšeně. Už byly dvě hodiny pryč, dávno bylo po obědě a já ještě nejedla. Vyšla jsem z pokoje a šla jsem do kuchyně v dolním patře. Prozkoumala jsem ledničku, ale našla jsem tam jen pár jogurtů a nově koupenou šunku. Tak jsem se tedy koukla do špajzu, s očekáváním nějaké dobroty, ale našla jsem tam jen tvrdý chléb a staré rohlíky. No nic, budu se muset spokojit stim co je. Pomyslela jsem si sklesle a vyndala jsem ze skříňky talíř. Vlaza jsem si starý rohlík a šunku. Ano, je to chabý oběd, ale aspoň něco. Budu muset zajít ještě nakoupit. Uvědomila jsem si a šla jsem se konečně něčeho najíst. Už od rána jsem nejedla. Rohlík je sice tvrdý, ale i přesto jsem ho dokázala sníst. Po pozdním obědě jsem se odebrala zase do pokoje a lehla jsem si znova na měkoučkou posel. V tom jsem uslyšela že někdo odemyká. Uvědomila jsem si že se má dneska bratr vrátit dřív z práce. Pracuje jako asistent doktora v místní nemocnici. Měla jsem žalůdek až v krku, bála jsem se co mi na to řekne, že už jsem doma. Ani jsem nevěděla co mu mám říct. Mohla bych říct že se mi udělalo blbě a nešla jsem vůbec do školy, nebo že jsem zaspala a bylo mi blbý chodit v půlce dne na zbytek vyučovacích hodin. No nevím, hlavně musím něco rychle vymyslet. Mohla bych dělat že nejsem doma.. Tuhle myšlenku jsem v okamžiku zavrhla a šla jsem dolů za bratrem....

Pokračování v další kapitole;) budeme rády za komenty i votes, ale jestli nebudou votes tak přestaneme psát tento příběh!! Ano, neni to zatím nic moc, ale snažte se prosím. :)

Hedi a Klarka