Attractive Idiot // larry

Chapter seven

(Louis' POV)

Čekal jsem, až se bytem rozezní zvonek, který mi oznámí, že osoba, kterou miluji nejvíc na světě, už přišla (abyste nezačali dělat předčasné závěry - byla to má matka).

Náš obývák vypadal jako z katalogu, taky že jsem hodinu uklízel. Sám o sobě ale byl pěkný a moderně zařízený. Byl sladěný do bílé, béžové, hnědé a černé barvy. Celá jedna stěna byla skleněná, s výhledem na Londýn. Byla to věc, kterou jsem v tomhle bytě miloval nejvíc. Někdy jsem si jen tak sedl na jedno z kožených křesel, která před stěnou stála, a pozoroval jsem západ slunce nebo večerní Londýn, který byl ráj pro oči.

„Na co se tak chystáš, Popelko?" ozval se za mnou hlas, který byl hrubší než obvykle. Odtrhl jsem se od utírání stolu a hlavu otočil na něj. Byl jsem skloněný zadkem k němu. Když jsem si to uvědomil, rychle jsem se narovnal tváří k němu a odkašlal si.

Stál naproti mně a popíjel džus přímo z krabice. V tu chvíli mě pohltil hněv ze dvou důvodů a) nenáviděl jsem, když někdo pije nápoj přímo z krabice, je to odporné a b) ten džus byl můj.

„Harolde! To je moje!" Natáhl jsem pro něj ruku, ale on mě po ni plácl, stále pijíc můj džus. Zamračil jsem se a opět se na něj vrhl. Hadřík, s kterým jsem stůl vytíral, jsem odhodil pryč a udělal krok k Harrymu, který na mě koukal a stále pil.

Vytrhl jsem mu krabici z ruky, až mu kousek stekl po bradě. Už jsem ten kus kartónu držel v ruce, ale když jsem s ním zatřásl, zjistil jsem, že tam (téměř) nic není.

„Debile." Řekl jsem tiše a vrátil mu krabici. Beztak do toho to prase naplivalo.

„Děkuji. A teď mi řekni, proč tady tak vyšiluješ? Nechceš přinést takový ten černobílý oblek a čelenku, co nosí uklízečky?" ušklíbl se a rozvalil se na gauč. Protočil jsem očima a zvedl hadřík ze země. Když jsem se skláněl, byl jsem zadkem k Harrymu a já cítil jeho pohled na sobě. Nebo na mém zadku, přesněji.

„Nečum na mě."

„Nečumím," bránil se a napil se zbytku džusu. Pouze jsem se ušklíbl a odešel do kuchyně. „Už mi odpovíš na mou otázku?" přišel za mnou a opřel se o linku. Krabici položil vedle sebe a koukal na mě. Vypadal vyšší než obvykle, černé džíny mu opět obtahovaly modelkovské nohy a černé volné tílko mi umožnilo pohled na jeho potetované paže. Když se zapíral o linku, svaly se mu napnuly a já měl co dělat, abych na něho nevyskočil a...

„Kdo čumí teď, Prcku, hm?" ušklíbl se a já uhnul pohledem. Otočil jsem se mu zády a věnoval se svému studenému čaji, který mi tu zůstal od rána. Nemohl jsem ho dostat z hlavy, nešlo to.

„Já ne," řekl jsem tiše.

Bylo to pouhých pár sekund, dokud jsem okolo svého těla neucítil teplé, silné paže. Dech se mi zadrhnul a já jen taktak nezapištěl. Jeho hruď se opřela o má záda a pevné paže obmotaly můj trup. Nedokážu popsat, co to ve mně vyvolalo - cítil jsem se jako malá puberťačka, v břiše jsem měl hejno motýlků a celé mé tělo ovládlo teplo. Jeho teplý dech dopadal na pokožku na mém krku a já roztřesenýma rukama vrátil hrnek zpátky na linku. Položil jsem si ruce na ty jeho, které držely mé tělo v sevření, ale ne silném, bylo opatrné a jemné, jakoby se bál, že mi ublíží. Pomalu si mě otočil k sobě. Opíral jsem se o linku za mnou a musel jsem lehce zaklonit hlavu, abych mu viděl do tváře. Umístil jsem své dlaně na jeho hruď a s bijícím srdcem, které se zdálo, že mi vyletí z hrudě, mu koukal do smaragdových očí. Mlčeli jsme. Jen tak jsme tam stáli nalepení na sebe koukajíce si do očí.

„Jsi tak malý," řekl tiše a pohledem mě sjel. Pak se vrátil zpátky k mým očím, to co následně řekl, ve mně vyvolalo něco, co jsem snad ještě nikdy necítil: „A nádherný."

Tváře mi hořely a nebýt Harryho paží okolo mě, asi bych se zhroutil k zemi. Ten tichý, chraplavý hlas mě přiváděl do šílenství. Dychtil jsem po tom ho takhle slýchávat častěji. Chtěl jsem ale, aby se to co říkal, neskládalo pouze z narážek a protivných keců, ale i z pěkných slov.

Pomalu se jeho rty přibližovaly ke mně. Bylo to jako ta chvíle, kdy čekáte, až ohňostroj, který očekáváte, vletí do vzduchu a začne bouchat. A pak to přijde. Jiskřičky se rozletí vzduchem a kreslí po obloze. A teď to nebylo o moc jiné; když přitiskl své rty na mé, i ve mně vybouchl ohňostroj. Cítil jsem chuť sladkých jahod, za to může ten džus, a mentolu.

Přesunul své dlaně níže, pomalu s nimi putoval přes zadek až ke stehnům, za která mě chytl a vyzvedl do výšky, a aniž by mezi našimi tvářemi vznikla jakákoli mezera, posadil mě na linku. Roztáhl má stehna, aby se mezi ně mohl postavit. Ruce jsem obmotal okolo jeho krku, on je položil na můj zadek.

Oh Bože. Nemohl jsem se nabažit chuti jeho rtů a jeho vůně. I když bych měl, a o tom nepochybuji, nedokázal jsem se odtrhnout. Nesnášel jsem se za to, jakou moc nade mnou měl.

Cítil jsem se, jakoby to trvalo hodiny, o nic jsem se nestaral, o nic jsem se nebál, teprve až když se bytem rozezněl zvonek, oznamující příchod mé matky, jsem si uvědomil, co se dělo.

Ani když jsme s mámou seděli na gauči a povídali si o škole (v tu chvíli mi zrovna ona dávala přednášku o dobrém přístupu k učitelům) neopustila mou hlavu otázka, která mi díru do hlavy vrtala poslední hodinu: Co teď?

947 slov bez a/n - slabééé. no, ta úmorná tepla mi vůbec nedávala chuť psát, ale když dnes přišlo takové pěkné deštivé počasí, hned se to změnilo (jo, miluju déšť, bouřky a mračna, so what?!) ❤️
doufám, že si užíváte poslední dny školy a budete mít pěkné prázdniny❤️ a taky doufám, že se vám díl líbil, ale to se nedozvím, když nebudete komentovat ^-^ *vyděrač hanička*
děkuju za vše, miluju vás❤️
All the love, H.