Attractive Idiot // larry

Chapter eleven

(Louis' POV)
Od toho večera se nic nedělo. Doslova nic. Pořádně jsme s Harrym nemluvili, žádné polibky ani doteky. Nedával jsem to na sobě znát (fajn, možná trochu, když jsem ho upřeně pozoroval a schválně nosíval jen volná dlouhá trika a boxerky, snad vždy, když byl Harry doma), ale začal jsem si uvědomovat, že mi to všechno začíná chybět.
Byla polovina chladného prosince, do Vánoc nezbývalo moc času a já - jak jinak - neměl nakoupený ani jeden dárek. Věděl jsem přesně, co koupím rodině a přátelům, ale dusila mě otázka, co koupit Harrymu. Přeci jenom by se hodilo mu něco koupit. Další otázka, která ne a ne opustit mou mysl byla, jestli on koupí něco mně.
Nešlo mi o to, že budu mít o dárek více, na tom mi vůbec nezáleželo. Ale šlo o princip. Znamenám pro něho něco? Znamenalo pro něho to malé něco, co mezi námi za tu krátkou dobu vzniklo, a ještě rychleji, než začalo, to skončilo?
Z mého obvyklého sedačkového přemýšlení s čajem v dlani mě přerušil zvuk klíčů v zámku. Zbystřil jsem. O několik sekund později vykoukla kudrnatá hlava s červenými líčky. Harryho vlasy vypadaly vlhce, díky sněhové vánici, která venku vládla. Asi nikdy nebudu moci pochopit jeho oblékací návyky - v létě nosí džíny a je navlečený jako na Sibiř, zatímco v zimě chodívá povětšinou jen v mikině a džínách, občas i v kabátě. Čepice, šála či rukavice žádné.
„Ahoj," podíval se na mě a s úsměvem mě pozdravil. Jenom ten úsměv v kombinaci s jeho chraplavým hlasem a červenými tvářemi mi způsoboval motýlky v břiše.
„Ahoj," pozdravil jsem ho zpátky a usmál se.
Nohou za sebou zabouchl dveře, protože ruce měl plné tašek. Zřejmě to byly dárky, ale vůbec bych si nestěžoval, kdyby to byly svetry, které mu tak sluší, a které přímo pobízejí k tomu, abych si je vypůjčil, zachumlal se do nich, a poté k němu přišel a přitulil se k němu. Inu, představa to byla pěkná.
„Byl jsi na vánočních nákupech?" zeptal jsem se ho. Jenom abych poznamenal - tohle byla jedna z nejdelších konverzací, které se mezi námi v posledních dvou týdnech udály.
„Um, ano. Už bylo na čase," pousmál se a mně se zdálo, že jsem v jeho hlase uslyšel kapku nervozity. Fakt, že důvod jeho nervozity bych mohl být já, mě nějakým způsobem uspokojoval.
Rozešel se ke svému pokoji, ale než do něj stačil vkročit, prudce se zastavil a otočil se na mě.
„Um, něco jsem ti koupil," řekl a tlukot mého srdce se opět zrychlil. „Zahlédl jsem to v jednom obchodě - mém oblíbeném, a," pokračoval a opravdu se zdál být nervózní, „zdálo se mi, že by ti to slušelo."
Začal se prohrabovat v jedné z jeho mnoha tašek a já ho se zaujetím a vzrušením pozoroval. Do tváře mu padal pramínek vlasů, který se snažil odfouknout. O chvíli později vytáhl kus něčeho šedého a pleteného.
„Původně jsem plánoval dát ti to na Vánoce... Ale když jsem si tě v tom představil, tak jsem nemohl odolat." S úsměvem přicházel pomalu ke mně. Cítil jsem, jak mé tělo pomalu ovládalo stoupající vzrušení.
Klečel jsem na pohovce, lokty se opírajíc o opěradlo, takže jsem musel vypadat jako malé dítě čekající na bonbón . Když se zastavil, podal mi kus toho něčeho, který jsem nadšeně přijal.
Byl to pletený, šedý svetr, na dotek neskutečně příjemný. Věděl jsem, že mě Harry pozoruje a čeká na moji reakci. Odložil jsem svetr vedle mě a pomalu se k němu otočil. Poté jsem se vrhl okolo jeho krku, div ho neshodil na zem.
„Děkuji ti," zamumlal jsem mu s úsměvem do krku a jeho ruka mě začala hladit po zádech.
„Nemáš za co, Lou." Pošeptal mi a já, ačkoli jsem neviděl do jeho nádherné tváře, věděl, že se usmívá. Stiskl jsem ho pevněji a nechtěl pustit. Nikdy.

~~~

Za okny bytu se chumelilo jako v pohádce. Bylo to doslova kouzelné. Zatímco venku byla mrazivá zima, já byl obklopen teplem vycházejícího z topení, horkého kakaa, po krk zakrytý dekou. Na posteli vedle mě jsem měl položený notebook. Koukal jsem se na jeden z mých oblíbených vánočních filmů, bez kterých si Vánoční svátky a atmosféru nedokážu představit.
Od mých dveří se ozvalo zaťukání a následně se opatrně otevřely. Zpoza nich vykoukl s jemným úsměvem na rtech Harry. Slabé světlo, vycházející z pouliční lampy, jemně se dostávajíce do pokoje skrze okno, hořící svíčka a obrazovka notebooku byly jediným zdrojem světla v této místnosti. Ani vedle v pokoji, tedy obýváku, odkud Harry přišel, nebylo rozsvíceno. A i v tom velmi slabém, umírajícím světle byl přenádherný. Vlasy mu padaly do tváře a jeho čelist vypadala ostřejší než kdy jindy.

"Můžu dále?" zeptal se. Nečekal na mou odpověď a jednoduše vešel. Zavřel za sebou dveře a my se ocitli v tmavé místnosti, plné ticha. Sněhové vločky padající před okny házely společně s pouliční lampou na zeď stíny.

"Co potřebuješ?" zeptal jsem se ho a zaklapl notebook. Odsunul jsem ho na kraj postele a uvolnil Harrymu místo vedle mě. Posadil se a povzdechl si.

"Louisi Tomlinsone," začal a já, čekajíc na pokračování jeho věty, jsem ho zvědavě pozoroval. Svůj pohled, kterým doteď pozoroval své propletené prsty, zvedl ke mně a já opět cítil tu známou nervozitu. "Musím se ti s něčím svěřit."

Prosím neukamenujte mě!🙈
Po několika měsících jsem dostala náladu psát. Wow. Do téhle doby se stalo možná jen párkrát, že jsem na tohle měla chuť. A vlastně i na larryho. Ale to už je vedlejší. 👨‍❤️‍👨
Doufám, že jste si užili vánoční svátky a přeju Vám všechno nejlepší do nového roku! Jestli pro Vás minulý rok nebyl úspěšný, nesmutněte. Koho tenhle rok čekají přijímačky či maturita, přeju Vam hodně štěstí a to samozřejmě i ostatním!:)
Doufám taky, že se Vám tenhle díl líbil, pokud jste samozřejmě u tohodle příběhu ještě zůstali a nevymazali jej z knihovny.😀
Taky Vám chci NESKUTEČNĚ moc poděkovat za úžasných 14,7K přečtení a 1,6K votes. Prostě whoaaa, splněný sen! Ani nevíte jak moc jsem Vám za to vděčná. Nejraději bych vám všem koupila pizzu, lol. 🍕

All the love, H.