Každá fotka je jedinečná. Najdete v ní spoustu emocí a skrytých tajemství. Co ale znamenají fotky pro nešťastnou dívku jménem Friday? Pro ní znamenají život. Lépe řečeno...poslední vzpomínky na její ''život''.
,,365 dní mi zbývá a proto 365 fotek...
Bála jsem se to udělat, ale nakonec jsem se odhodlala! Rozhodla jsem se založit Instagram. Moje druhá sociální síť po Facebooku.
Všichni okolo mi vyprávěli, že je to skvělá aplikace, kde obyčejný člověk sdílí útržky svého života a můj sen byl zanechat za sebou nějakou vzpomínku. Toto byla jedna z těch příležitostí. Můj fotodeník, mé album, mé poslední zážitky před tím, než zemřu.
Můj život neměl dobrý začátek a ... bohužel nebude mít dobrý konec. Možná teď vypadám, že si svého života necením, že jako šestnáctiletá dívka jen dramatizuji situaci. A možná to vypadá, že jsem se vzdala naděje a svého života. Vlastně to je pravda. Naděje je zhoubná. Stejně jako rakovina, která bují v mém těle.
Rakovina vždy byla a vždy bude zákeřná nemoc, která může postihnout kohokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Ať jste malé nevinné dítě, které zrovna poznává svět anebo stará žena, která zažila v životě mnohem horších věcí. Bere si lidské životy bez slitování, bez možnosti žít normální život jako každá zdravá bytost.
Já ale už byla zvyklá. Nebo jsem se alespoň snažila tvářit, že jsem si zvykla. Když dennodenně slýcháte špatné zprávy, které se týkají vás a vaší rodiny, už jen netečně sedíte a čekáte, kdy přijde další.
Tatínek zemřel při autonehodě a moje vlastní maminka zemřela těsně po porodu. Byla jsem teď v péči macechy, která mi dávala jasně najevo, že pro ní nejsem víc, než jen služebná. Lásku jsem od ní nikdy nedostávala. Žádné pohlazení, žádný úsměv, žádný náznak radosti z toho, že jsem jí pomohla - ať to bylo s domácími pracemi, s jejím vlastním zdravým. Nikdy.
Svoji ''úžasňoučkou dcerušku'' by však zulíbala k smrti.
Člověk si řekne, že může nalézt útočiště alespoň mimo domov. Například ve škole. Ale na každé škole existuje černá ovce mezi bílými. V mém životě jsem to byla zrovna já.
Každý den přicházím domů stále slabší a unavenější ze svého života. Už nenacházím ani síly brečet. Jen tupě sleduji svoji zeď v domění, že mi pomůže.
Kolikrát si povídám sama pro sebe a čekám, že mi někdo odpoví. Že mě někdo vyslyší. Cítila jsem se zlomená a roztříštěná na milion kousíčků, které jsem vždy každý večer sbírala a snažila se je slepit dohromady.
Jenže po tom, co jsem se dozvěděla, že jsem onemocněla rakovinou, jsem se přestala snažit se dávat dohromady. Už mě nikdo nedokázal spravit, protože bylo pozdě.
365 dní mi zbývá - posledních 365 fotek zveřejním.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
* Tak... začala jsem nový příběh, který bude v takovém jinačím stylu. Snad se bude líbit a dejte mi vědět, zda chcete pokračování! :) Vaše fantasy011
