Každá fotka je jedinečná. Najdete v ní spoustu emocí a skrytých tajemství. Co ale znamenají fotky pro nešťastnou dívku jménem Friday? Pro ní znamenají život. Lépe řečeno...poslední vzpomínky na její ''život''.
,,365 dní mi zbývá a proto 365 fotek...
Byl jsem unavený a samotní doktoři mě vyhnali, ať se jdu vyspat domů, ale i tam jsem nemohl usnout. Celou noc jsem přemýšlel nad Friday. ,, Nechceš kakao?'' zeptala se mě moje mamka, když vstoupila do pokoje.
,, Nechci, děkuju mami,'' odpověděl jsem slabě a zavrtal se víc do deky. Už byla skoro půlnoc. I moji rodiče kvůli mě nespali. To jsem po nich nechtěl. Mamka si přisedla ke mě a začala mě hladit po vlasech.
,, Vím, že to je těžké, zlato.'' pověděla tiše. ,, Jste spolu jen dva měsíce a-''
,, A co? Má mě to trápit míň? Miluju jí a bolí mě to.''
,, Jsi ještě mladý, i kdyby se jí něco stalo. Zůstala v kómatu nebo zemřela. Najdeš si dívku později a s tou budeš třeba do konce života.'' Jak tohle mohla říct? Jak se opovažovala mi říkat tohle? Neuklidňovalo mě to, naopak to ve mě rozbouřilo nenasytný hněv.
,, Zmlkni!'' procedil jsem skrze zuby. ,, Tohle neříkej!''
,, Ale-''
,, Není to pravda a vypadni!'' Byla zaražená. Nikdy jsem se k ní takhle nechoval. Měl jsem k ní úctu, měl jsem ji rád, ale tohle říkat neměla. Ranilo mě to ještě víc, když jsem to slyšel od vlastní matky. Potichu odkráčela z místnosti pryč. Já držel své slzy jen na krajíčku.
Nemohu přeci o ní přijít. ,, To mi prostě nemůžeš udělat!'' zařval jsem na celou místnosti. ,, Slyšíš, Bože?!''Nikdy jsem na Boha nevěřil, ale v tenhle moment jsem potřeboval vybít svůj vztek, svůj smutek na něco či na někoho, kdo tu nebyl. Usedl jsem do tureckého sedu a zadíval se na protější stěnu, kde jsem měl velkou nástěnku. Na té se nacházely všechny společné fotky mě a Friday. ,, Prosím!'' zašeptal jsem ještě do toho ticha.
***
,, Zlato?'' Škubl jsem sebou. Mamky hlas mě právě probudil z bezesného spánku. Vystartoval jsem na své nohy a promnul si své unavené oči.
,, Kolik je hodin?'' zeptal jsem se a zadíval se na budík. Zrak jsem měl ale stále zamlžený.
,, Šest ráno...to jsem ti ale nepřišla říct.'' Šest hodin? Měl bych vyrazit za Friday. Pomyslel jsem si. Prudce jsem se jí podíval do očí. Co mi přišla říct? Uvědomil jsem si. V její tváři jsem viděl zděšení, smutek a pochopení, ale proč všechny tyhle emoce naráz? Proč jsem v hloubi duše cítil, co se děje, ale mozek mi nic z toho nechtěl připustit? A sakra proč tolik otázek?!
,, Co se stalo?'' V ten moment se mi jakoby všechno zpomalilo...
Její hlava lehce poklesla dolů. ,, Je mi to líto, Michaeli.'' pověděla jen.
,, Ne...'' zašeptal jsem a začal kroutit hlavou. ,, NÉ!'' Můj křik se roznesl po celém domě. ,, Ne...'' Na tváři se mi začali dělat lesklé slzy. ,, Děláš si legraci,'' usmál jsem se s nadějí v hlase. Slza se ale kutálela dál a dál.
Matka na mě pohlédla. ,, Vypadám, že si dělám legraci?''
,, Ty lžeš! Vždycky mi jen lžeš. Tohle nemůže být pravda...'' Nezmohl jsem se ničeho. Padl jsem na kolena a hrábl si rukama do vlasů. Chtěl jsem si je vytrhnout, chtěl jsem křičet. Jen jsem ale plakal. ,, BOŽE NÉ! Prosil jsem tě, prosil...'' dal jsem si svoji hlavu do dlaní.
,, Michaeli...'' matka ke mě přistoupila a snažila se mě obejmout. Já však vzdoroval.
,, Ne, nech mě být,'' zašeptal jsem a cukl sebou.
,, Stalo se to, co se stát mělo. Nemůžeš s tím nic udělat. Doktoři dělali všechno. Srdce se jí zastavilo a -''
,, Michaeli!'' tentokrát mě matka okřikla. Proč mi tohle dělala?
,, Ty vůbec nevíš, co je láska!'' Vstal jsem na nohy. Na tváři jsem měl slzy, ale i přesto smutek přebil vztek. ,, Jsi bezcitná! Proč mi tohle všechno říkáš? Co kdybych ti já umíral, jak by ses cítila? Jak by ses cítila, kdyby ti umřel táta? Možná by si nic necítila. Vlastně s otcem pícháte bez známky lásky, že? Možná-''
,, Dost už,'' pověděla mi matka. ,, Už toho bylo dost...''
Zakroutil jsem hlavou. ,, Ne,'' a odešel jsem.
I když jsem věděl, že je pozdě. Jel jsem do nemocnice. Tam na mě čekala. Čekala.
,, Michaeli?'' řekl zaraženě doktor, když mě spatřil. Kráčel jsem po chodbě a mířil na jedno jediné místo. Do jejího pokoje, kde ležela se zavřenýma očima, s neutrálním výrazem a odpojena od přístrojů. Sestry ji už očistili. Zbývalo jen přikrýt bílým ubrusem a odvést na pitevnu.
,, Neměl by-''
,, Chci se...'' stál jsem jako přikovaný na místě a nezmohl se skoro ani jediného slova. ,, - rozloučit,'' Sestry mě chápali. Odešli.
Ruce se mi třásly a na tváři se mi opět objevily slzy. ,, Tohle sis nezasloužila, slyšíš? Co teď mám dělat? Co mám dělat bez tebe. Bez tvých dotyků, tvého krásného úsměvu, naplňovala si mě. Omlouvám se, moc se omlouvám za to, co jsem ti provedl.'' rozbrečel jsem se. ,, Tak strašně tě miluju. Nedám to bez tebe. Proč jsem s tebou tady nemohl být? Mohl jsem něco udělat. Friday prosím, probuď se. Friday...'' zlomil se mi hlas...
***
Opuštěný, stojící na hřbitově se slzami v očích,
toulám se sám každý den v temných nocích.
Bez tebe a bez tvé lásky se cítím hrozně,
cítím se strašně nemocně.
Vrať se mi prosím tě moc,
prosím každý den a celičkou noc.
Nezvládnu to tady bez tebe,
někdy toužím jít za tebou do nebe.
Když jsem se nestihl rozloučit tam,
proto ti teď toto skládám.
Miluji tě!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
