Každá fotka je jedinečná. Najdete v ní spoustu emocí a skrytých tajemství. Co ale znamenají fotky pro nešťastnou dívku jménem Friday? Pro ní znamenají život. Lépe řečeno...poslední vzpomínky na její ''život''.
,,365 dní mi zbývá a proto 365 fotek...
Definujte štěstí? Lze to? Ano... ale některé věci je lepší prožívat než definovat. Štěstí mezi ně určitě patří. Osobně já mohu říci, že jsem teď šťastná. Jak jsem to poznala? Tenhle pocit jsem totiž nikdy předtím ve svém srdci necítila...
Aniž bych se optala své nevlastní matky, odešla jsem z domu. Měla jsem v plánu se jít podívat, případně nakoupit dárky k Vánocům. Zbývalo jen něco málo přes měsíc a já stále nevěděla, co komu dát. Nehodlala jsem to tentokrát nechat na poslední chvíli jako každý rok. Vždycky mi zbývalo jen pár dní a já stále obcházela krámy a nic nenacházela. Často to končilo tak, že jsem nakoupila svíčku nebo ozdobnou vázu.
Musela jsem si ale pospíšit vzhledem k tomu, že jsme se měli za hodinku a půl setkat s Michaelem v nedalekém parku. Opravdu jsem si vybrala vhodnou dobu na nakupování. Do centra města jsem se dostala za čtvrt hodinky. Nákupní centrum, které jsem si vybrala, bylo moc velké na to, abych všechny krámky mohla oběhnout, ale to se nedalo nic dělat. Měla jsem však pár typů na dárek pro svého přítele. Věděla jsem tedy, kam jít. Zbývala mi tady ale ještě matka a nevlastní sestra. Těm jsem však tenhle rok neměla chuť něco kupovat. Tipnete si, co jsem jim koupila? Ne... ozdobná váza ani svíčka to nebyla. Matce mixér do kuchyně a sestře kryt na mobil. Jí jsem opravdu neměla náladu něco kupovat drahého...
Hned potom, co jsem tyto věci nakoupila, jsem se stavila v obchodu se skateboardy. ,, Kolik stojí tenhle?'' rozzářila jsem se jako sluníčko hned, jakmile jsem ho uviděla. Přesně takový si Michael přál. Modrý s různými vzory ve stejné barvě v jiných odstínech. Od černé,tmavé modré po blankytně modrou až bílou.
,, Čtyřicet pět dolarů,'' povídá prodavačka s úsměvem. Samozřejmě, že je to takhle drahé. Je značkový a kvalitní...
,, Mohla bych si to tady u vás zamluvit? Přišla bych sem zítra odpoledne si ho vyzvednout.''
,, Samozřejmě!''
Dárek pro Michaela jsem měla už také. Kráčela jsem proto už k východu s docela dobrým časem, kdybych se nezarazila u klenotnictví. Spatřila jsem tam nádherné pánské hodinky. Skateboard se jednou rozbije, ale hodinky , pokud se o ně bude starat , bude mít na památku! Blesklo mihlavou. Stejně jako předchozí paní, byla i tahle prodavačka ochotná mi je zamluvit.
***
,, Promiň, že jdu pozdě!'' S popadajícím dechem jsem doběhla k Michaelovi, který čekal na lavičce v parku. Objala jsem ho a jen tak lehce políbila na tvář. ,, Doma jsem musela ještě něco udělat...''
,, To je v pořádku!'' povídá a poté mě vezme za ruku. ,, Půjdeme na pláž se projít? Znám tam jedno hezké místečko, které by se ti jistě líbilo!'' poví mi. Na pláž jsem moc nechodila, jelikož to bylo od nás poměrně daleko a abych se svezla do centra a potom sama šla pěšky až tam jen proto, abych viděla moře, mě nelákalo. Teď jsem však odmítnout nemohla!
Když jsme konečně spatřili moře, chytil mě za ruku a s úsměvem na tváři se mnou běžel až k vodě. Tam se zastavil a zadíval se mi hluboce do očí. ,, Mám tě pozdravovat od Kevina a ještě jednou se ti omluvit za to divadélko a za to, že jsme tě jen zmátli! On sám ale tohle navrhl...jenže pak se to vymklo z rukou, když jsem se dozvěděl, že jsi v nemocnici. Nemohl dál předstírat city, když k tobě nic necítil. Přišla řada na mě!''
,, Já to chápu! Už tomu chápu...'' pohladila jsem ho po tváři. ,, Už se mi nemusíte oba omlouvat. Jste prostě ještě puberťáci, co dělají blbosti. I když to zabolelo, už jsi to odčinil!'' Lehce a upřímně se na mě usmál a poté si mě prohlédl od hlavy až k patě.
,, Miluji tě...'' zašeptal a zadíval se mi hluboko do očí. Cítila jsem, jako kdyby mi pohlédl přímo do duše. V tento moment mi vypadla slova a nezmohla jsem se ani na to mu odpovědět stejnou větu. To ho jen rozesmálo.
,, Já... promiň!'' zatřásla jsem hlavou a začala se taky smát. ,, Já jen...'' znovu jsem na něj upřela pohled a zvážněla. ,, Taky tě miluju!'' Vyznala jsem své city prvnímu člověku, který za to opravdu stál. Stále v hloubi duše jsem se bála, že mě opustí, že mě odkopne jako kus hadru a zneužije mě kvůli zábavě, ale čím více mi ukazoval, že ke mě opravdu něco cítí, tím více mi dokazoval, že jsme se v něj zmýlila. ,, A co to tvoje tajné místečko, jak si mi chtěl ukázat?'' Optala jsem se ho a šibalsky se usmála.
Blíž se ke mě přiblížil, naklonil se k mému uchu a zašeptal: ,, To místo je opravdu tajné! Nesmíš ho nikomu vyzradit nebo si pro tebe přijdu, hodím tě na postel, přivážu tě k ní a pak budeš jenom koukat, co s tebou provedu!''
