Každá fotka je jedinečná. Najdete v ní spoustu emocí a skrytých tajemství. Co ale znamenají fotky pro nešťastnou dívku jménem Friday? Pro ní znamenají život. Lépe řečeno...poslední vzpomínky na její ''život''.
,,365 dní mi zbývá a proto 365 fotek...
Po včerejší hádce jsem probrečela část noci. Neměla jsem si to tak připouštět k srdci, ale to jsem prostě já. Moc citlivá. Jeho zprávy, které mi přicházeli, jsem ignorovala. Neměla jsem chuť na ně odpovídat, protože to bylo samé: Lásko, co se děje? Pověz mi to, vyřešíme to společně, omlouvám se, byl jsem hrubý.
Další den ráno jsem se probudila vysílená a bez chuti vstát z postele, ale musela jsem. Bylo pondělí ráno a čekal mě další náročný den ve škole. I přesto, že se teď lidi ke mě chovali trošičku lépe, stále to bylo místo, kde se mi stalo tolik špatných věcí a to místo mi připomínalo ty špatné zážitky.
Bolestně jsem vstala na nohy a šla se obléci. Opravdu jsem neměla ani sílu se ani obléci. Možná to taky bylo z části proto, že jsem asi den a půl vůbec nic nejedla. Tedy, když nebudu počítat ten popcorn včera v kině.
,, Ty se nejdeš nasnídat?'' Zeptala se Katherine, když jsem přišla do kuchyně. Jen jsem zakroutila hlavou a potom si sebrala jablko z mísy a hodila ho do tašky, abych měla aspoň nějaké to jídlo.
,, Už musím jít,'' pověděla jsem jí a poté odešla. Vůbec jsem nevnímala realitu okolo sebe. Dneska jsem šla tentokrát pěšky. Byla to sice dálka, ale aspoň jsem si pročistila hlavu. V momentě, kdy jsem spatřila budovu školy, jsem si vzpomněla na Michaela. Zastavila jsem se a má ruka bleskově spočinula na mé hrudi. Srdce se mi tak rychle rozbušilo, že ten nepříjemný pocit na hrudi byl neúnosný. Ten stres... i když jsem šťastná, přesto jsem v depresi z takových maličkostí. Proč? Proč nemohu být na chvíli v klidu?
,, Friday?'' Pohlédla jsem před sebe. Přede mnou stál Michael. Na jeho obličeji se nerýsoval žádný úsměv. Byl protentokrát vážný. ,, Omlouvám se...'' pověděl a poté vyndal ruku, kterou měl schovanou za jeho zády. Držel v ní modrou růži, kterou jsem milovala. Byla jsem překvapená. Brada mi spadla až na zem a všechna slova, která jsem měla v plánu říci, se náhle vytratila. Chtěla jsem na něj křičet, ať mě nechá na pokoji, ale tohle gesto si prostě vyžádalo, že na něj nemohu už být víc hrubá!
,, Miluji tě...'' vyřkla jsem jen slabě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
