Každá fotka je jedinečná. Najdete v ní spoustu emocí a skrytých tajemství. Co ale znamenají fotky pro nešťastnou dívku jménem Friday? Pro ní znamenají život. Lépe řečeno...poslední vzpomínky na její ''život''.
,,365 dní mi zbývá a proto 365 fotek...
Nenávist ke svojí nevlastní sestře se neustále zvětšuje. Nikdy mi nedá a nedala pokoj. I když věděla, že jsem nemocná, stejně to byla mrcha, která mi ničila život a teď to ještě zhoršila. Samozřejmě že nahrávku pustila matce a ona pochopitelně uvěřila vlastní dceři než mě. Hádka, která potom nastala byla srdceryvná i přesto, že jsem macechu neměla ráda.
Dnešek jsem prozatím strávila sama celý den v pokoji. Jediný můj společník byl Michael, který si se mnou dopisoval přes facebook.
Michael - Si to s tvojí sestrou vyřídím!
Friday - To je k ničemu
Michael - To se ještě uvidí. Máš dneska čas?
Friady - Musela bych ale pravděpodobně utéci oknem, abych neměla ještě větší problémy a aby nepropukla další hádka.
Michael - Stavím se pro tebe.
Zapřemýšlím se nad tím.
Friday - Ne... nemohu... omlouvám se.
Michael - To už není normální! Já řeknu něco i tvé mámě ne jenom ségře!
Friday - Jak říkám, to nepomůže!
A zaklapla jsem svůj notebook. Přestala jsem mít náladu i si s ním povídat. Jediné, co jsem v tento moment potřebovala, byl čerstvý vzduch. Hodila jsem na sebe své oblíbené šaty a nenápadně se vykradla ven z domu. Sestra byla u sebe v pokoji a matka seděla u televize a sledovala nějaký pořad o vaření. Vytratit se nebyl sebemenší problém.
Pomalými krůčky jsem kráčela po ulici k tomu mému temnému lesu. V momentě, kdy mi větvičky začaly křupat pod nohama jsem všechen ten stres zahodila za hlavu. Nevěděla jsem tentokrát kam mám namířeno, jednoduše jsem kráčela za nosem. Slabě jsem si pustila své oblíbené písničky a pokračovala bezmyšlenkovitě dál.
Uprostřed lesa byl takový plac. Říkali jsme tomu lesní hřbitov, kde je pochovaná moje rodina. Vždycky, když jsem chodila do lesa, zastavila jsem se na tomto místě a i když nejsem věřící, pomodlila se za svoji maminku a tatínka. Dnešek nebyl výjimka. Otevřela jsem vrátka hřbitova a vkročila na posvátné místo. Poklekla si k hrobečku rodičů a nahlas se jim vyzpovídala. Na tváři se mi opět objevily slzy....
Vždycky jsem cítila, že jsou sem mnou.
Tady ten pocit byl ale ještě mnohonásobně silnější.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
