Změna✓

•7•

Uběhl týden, co jsme spolu obědvali ve školní jídelně, a on, sic chtěl, ale když vyděl můj výraz, rozmyslel si to, na mě nemluvil. Vytrvale ke mě sedával, ale kromě letmého pozdravu mě nechal být.

Zdálo se, že se s ním nikdo nebaví, tak jsem nechtěla, aby seděl někde u odpadkových košů sám. Ta myšlenka mě děsila, ale nijak zvlášť jsem ji dál nerozebírala.

●●○○

Když jsem jednou po vyučování spěchala do práce a zahla do ulice vedoucí od školy, z ničeho nic jsem za sebou uslyšela dusot podpadků.

S trhnutím jsem se otočila a spatřila Gabrielu i s tou její bandou tragédek. Kruci. Ona byla ta poslední, na kterou jsem měla náladu. Vlastně jsem neměla náladu na nikoho.

V napjatém tichu jsem přes vší nechuť zastavila a čekala, co mi poví tentokrát.

Když promluvila, špulila při tom tu svou zmalovanou pusu. "Není to naše oblíbená Becca? Copak, běžíš utírat zadky starým páprdům?" Škodolibě se zasmála a její tlupa ji s obdivem napodobila. Sakra, kde ZASE zjistila toto?

Nemůžu uvěřit, ze jsem se s ní kdy kamarádila.

"Trochu úcty, Gabi." odpověděla jsem, k mému překvapení, poněkud pevným hlasem.

"Takže se teď z tebe stala ochranitelka bezmocných? Tak proto se taháš tím novým? Ach, jak roztomilé!" Culila se na mě a já měla sto chutí vyškrábat jí oči z důlků.

"Hele, nech mě být." odbyla jsem ji s náznakem zavrčení.

"Kočička chce škrábat?" To ke mně ale už přitančila tím svým strojeně ladným krokem a sahala na můj ametystový medailonek. "Jak už je to dlouho? Tak půl roku? Haha, ty chudinko!"

"Nesahej na něj!" Prudce jsem ji od sebe odstrčila. Když šlo o můj náhrdelník, dokázala jsem být dost nepříčetná.

Gabriela málem přepadla dozadu. Ani bych se nedivila, když měla podpadky vysoké asi jako velikost mého ukazováčku.

"Ty mrcho!" To už se na mě vrhala s tasenými naleštěnými nehtíky a strčila do mě, až jsem upadla na zem a narazila do obrubníku, zrovna v ten moment, kdy se zpoza rohu vyloupl Cody. Och, můj chrabrý zachránce, pomyslela jsem si rezignovaně a v levé ruce mi začala tepat bolest. Ne tedy až zase tak hrozná, abych potřebovala k lékaři. Tam mě nikdo nedostane.

"Co se to tu děje?" tázal se zděšeně, když ke mě klusem doběhl a pomohl mi na nohy. Chytil mě za ruku, a ani když jsem už měla pevnou půdu pod nohama, ji nepouštěl. Ještě štěstí, že mě vzal za tu pravou.

"Nic, Cody, to je v pohodě." Musíme zmizet. Opravdu nechci aby ta potvora všechno Codymu vyslepičila. Věděla toho totiž na mě hodně.

On ale probodával Gabi pohledem a nevypadal, že to nechá bez povšimnutí. "Jestli na ní ještě jednou sáhneš!" hrozil jí.

"Tak co, ty ubožáčku?" chechtala se na něj Gabi.

"Pojď, ona ti za to nestojí." přemlouvala jsem ho a zdravou rukou ho táhla z jejího dosahu. Nechal se, ale stejně se na tu zmalovanou nádheru ještě jednou varovně ohlédl.

Už jsme byli dost daleko a já pořád svírala jeho ruku. Pustila jsem ho.

"Neudělala ti něco?" ptal se starostlivě. Kde se to v něm jen vzalo?

"Ne, v pohodě." lhala jsem a on mi to taky neuvěřil.

"Nelži, viděl jsem jak sis mnula ruku. Ukaž, podívám se na ni." Už se natahoval po mé levé ruce, ale já ho odbyla pouhým: "To je v pořádku, nejspíš tam budu mít jen modřinu." Už mě nechal.

"A nechceš mi vysvětli, co se to mezi váma ksakru stalo, že po tobě takhle vyjela?"

"No...To je na dlouho. A je to strašně složitý. Prosím, neřeš to a hlavně to nikomu neříkej, ano?"

Přikývl. "Tak tě aspoň doprovodím domů." Proti tomu jsem nic nenamítala.

Byl to kus cesty, ale nakonec jsme došli k našemu domku. Mlčky.

"Máte krásný domeček." řekl mi když jsem zastavila na příjezdové cestě, která vedla ke garáži. "Bydlíš s rodiči?" Kul do žhavého.

"Jen s matkou." odpověděla jsem s co nejvíc klidným hlasem.

Vycítil můj náhlý neklid a už se na to nezeptal. Byl ohleduplný, to jsem musela uznat.

"Nechceš jít dál?" vyhrkla jsem najednou to první, co mě napadlo. Záhy jsem toho litovala.

"Jo, jasně." odpověděl, jako by jen čekal, kdy se ho na to zeptám.

Fajn. V náhlém návalu emocí jsem k sobě domů, asi po milion letech, pozvala člověka. Sakra, a ještě k tomu kluka! Mamka by ale byla radostí bez sebe, i kdybych si domů přítáhla kočku, nebo cokoli živého. To u mě ale nehrozilo. Jak už jsem říkala, nemám ráda zvířata. Tak aspoň trochu jí udělám radost.

Tohle zvládnu. Nebudu nevrlá a budu se k němu chovat hezky, protože tak on se dnes zachoval ke mně.

Třeba bych v něm mohla naleznout kamaráda. Protože jako jediný neznal mou minulost. Malé bezvýznamné plus.

Další díl je tuuu. Doufám, že se líbí :P

Kailey :3