Změna✓

•12•

Začalo se stmívat a byl čas vyrazit zpět. Přeci jen jsme byli v lese, děsivém lese, a já bych tu opravdu nechtěla strávit noc. Přestože se mi vůbec, a když říkám vůbec tak fakt VŮBEC, nechtělo, musela jsem se od Codyho odlepit a sešplhat dolů. Nejednou mě ofoukl vítr a mě začala být strašná zima.

Vůbec jsem si teď nedovedla představit, jak slezu. Ruce a nohy se mi klepaly zimou, ale i strachem. Začala jsem panikařit a on to nejspíš vycítil. Obrátil se ke mně zády.

"Naskoč, Becky." Z toho oslovení se mi udělalo zle. Všechen ten klid, který se ve mně nakupil za posledních několik dní, byl rázem ten tam. Bolestí v hrudi se mi zamotala hlava a já se proklínala za takovéto chování. Nemohla jsem s tím ale vůbec nic dělat. Nic.

Cody se bleskově otočil a já se za sebe styděla.

"Co ti je?" zeptal se ustrašeně.

"Já jen,...udělalo se mi špatně," zalhala jsem. Jelikož jsem mu nehleděla do očí, nemohl mou faleš poznat.

"Neboj, už jdeme domů." Znovu se otočil "Naskoč."

Vylezla jsem mu na záda, ale nevolnost mě neopouštěla. Naopak. Stoupala mi ze srdce do hlavy a já se jí zalíkala.

Cody slézal se mnou na zádech stále níž. Ani jsem se nestihla začít bát a byli jsme na zemi. Ach, země. Pevno pod nohama.

"Můžeš jít po svých?" ptal se když jsem z něj seskakovala.

"Určitě," odpověděla jsem prostě.

Zatím se pořádně setmělo a já znovu zpanikařila, protože jsem naprosto zapomněla, kudy jsem přišli. Cody zachoval ale klidnou hlavu a rozhodně se vydal doleva. Fajn, budu mu důvěřovat. Jestli se ztratíme... to teda potěš.

Kráčeli jsme tmou a já se snažila zapomenout na bloudění setmělým lesem a taky na to vzpomínky přivolávající to oslovení. Snažila jsem se. Popadla jsem jeho ruku, jako by byl ten jediný lék, který mě teď dokáže vyléčit.

●●○○

Nakonec jsme tedy šli opravdu správným směrem. Došli jsme k němu domů a vešli mohutnými vchodovými dveřmi dovnitř. Byla slyšet jen slabě televize, jinak bylo ticho. Zašli jsem do obýváku, kde Codyho rodiče spali rozvalení na pohovce. Nejspíš usnuli u filmu, který už dávno skončil. Vypnuli jsme televizi a zamířili do kuchyně.

"Dáš si něco? Třeba čaj?" zeptal se Cody mile.

"Tak dobře. Čaj ale pak už opravdu musím letět domů. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych měla tak 30 zmeškaných hovorů od mámy," rozvedla jsem unaveně.

Vypili jsme čaj a já s batohem na zádech kráčela k východu. Zastavila jsem se až s rukou na dveřích. Cody za mnou šel v těsném závěsu. Otočila jsem se k němu.

"Doprovodím tě."

"Ne, Cody, nemusíš-"

"Bez keců. Jdeme," přerušil mě.

Tak jsme vyšli ven. Byla už taková tma, že nebýt aspoň těch slabích lamp neviděla bych na krok.

Kráčeli jsme ulicí k našemu domu. Bylo slyšet jen pleskání našich podrážek o asfalt.

Před příjezdovou cestou jsem zpomalila a zastavila. Pohlédla jsem mu do očí.

"Děkuju za tenhle víkend. Bylo to fajn," usmála jsem se a myslela to vážně.

"To jsem rád. Někdy zase příjdeš, žejo?" zeptal se váhavě.

"Uvidíme," řekla jsem neurčitě.

"Hele, když ženská řekne 'uvidíme' nevěstí to většinou nic dobrýho," zasmál se.

Zasmála jsem se s ním, abych nemusela odpovídat. "Dobrou, Coďáku."

"Brou, Beckie." Fajn, tahle přezdívka by ušla. Pořád lepší, než...

U dveří jsem se ohlédla. Pořád tam stál. Zamával mi.

Najednou se mi za ním chtělo rozběhnout. Tak silná síla mě nutila otočit se a jít za ním. Musela jsem ale domů. Zamávala jsem mu v odpověď a už se radši neohléhla. Vešla jsem domů a stýskalo se mi po Codym Flashovi.