Změna✓

•28•

Domů jsme dojeli až večer.

Cestou jsme se totiž stavili ještě v Zoo. Jo, opravdu v Zoo. Cody na tom trval a mě opravdu sakra bavilo ho pozorovat, jak se rozplývá nad těmi 'hrozně mega moc roztomilými zvířátky'. Bylo to fakt něco. Běhal od výběhu k výběhu a pořád jen něco štěbetal. Choval se jak dítě, ale v dobrém slova smyslu. Byl roztomilej.

Po procházce zoologickou zahradou, která by měla normálně trvat tak 2 hodiny - my jsme ji ale šli 3,5 - jsme zapluli do nejbližší restaurace a dali si do nosu. Byli jsme tak vyčerpaní, že jsme to potřebovali.

Nejspíš jsem zrovna usínala, když Cody zastavil. Nemohla jsem uvěřit svým očím, že jsem doma, u nás na příjezdové cestě. Cody vypnul motor a najednou zavládlo ticho. Tak tiché, že se nedalo vydržet. Cody zůstal zticha.

"Děkuju ti moc za tenhle výlet. Moc jsem si to užila. Bylo to fakt úžasný, už dlouho jsem se tak nebavila..." zmlknu, protože mi dojde, kdy to bylo naposled. Před necelým rokem.

Na krku si nahmatám přívěsek s kaktusem, který se mi zamotal do mého medailonu s ametystem. To mi teda zrovna moc nepomůže. Ruka mi netečně spadne do klína a já strnu. Nemám, co už víc říct. Slova mě naprosto došla. Můj mozek se zachoval úplně stejně, jako v ostatních případech tohoto typu. Vypne a snaží se obrnit proti nepříteli v podobě tupé bolesti, která na něj neúnavně útočí ze všech stran.

Řekla bych, že když člověk strne jednou, více už to nejde, ale to se velice pletu. Není to tak. Nikdy bych nevěřila tomu, že můžu ve strnutí ještě víc strnout. Ale ono to jde. Právě teď se mi to stalo a já se bojím, že už se nikdy v životě nebudu schopná pohnout. Chci se pohnout, ale všechny svaly mám stažené, jednak kvůli bolesti, ale teď i kvůli štěstí. Je to zvláštní, cítit najednou dva úplně rozdílné a sobě odporující si pocity. Pocit ztráty a naplnění. Pocit nespravedlnosti a zadostiučinění. Pocit noci a slunce. Pocit pekla a ráje. Prázdnoty a úplné plnosti. Je totiž všude.

●●○○

Když mě včera v tom autě políbil, nejdřív jsem nevěděla, co dělat. Pak to na mě ale dolehlo s plnou vahou. To přece nemůžu, pomyslela jsem si. Nemůžu, nesmím. Nechci bych sice vynechala, ale to je jedna ku dvěma.

Tak jsem provedla jedinou věc, která se v tuto situaci mohla podniknout. Utekla jsem. Odlepila se od něj a vyskočila z toho mizerného auta, do kterého už po včerejším večeru nikdy nevlezu. Málem jsem v samém zaskočení a popuzení zapomněla na svůj kufr, který se nacházel v kufru. Jako naschvál se zasekla klika a já s ní čtyři drahocenné sekundy lomcovala. Naštěstí se mi ten kufr podařil otevřít. Kdyby ne, klidně bych tam ten obrovský, těžký kufr, nacpaný mým pitomým oblečením, nechala. Jakože vážně. Aspoň by mi to přidalo do rozpočtu nějaký den čas, v kterém jsem se s ním musela vláčet po cestičce až k domovním dveřím.

Neotáčela jsem se. Nechtěla jsem ho vidět. Vím, že jsem se chovala jak dítě, ale jinak jsem nemohla. Prostě to nešlo. Kdybych ho ještě jednou, než jsem zaplula dovnitř, viděla, sesypala bych se mnohem dřív.

Už bez veškeré zátěže jsem se po schodech doplazila do svého pokoje, kde jsem se zhroutila do postele.