Změna✓

•31•

Tohle je předposlední kapitola... enjoy! :3

●●○○

Díky tomu, že jsem celou dobu jen tupě hleděla do dálky, jsem si nevšimla postavy, která se přibližovala lesem rovnou ke mně. Zastavila pode mnou a já ze své plošinky, na které jsem seděla, shlédla dolů.

Světe div se, pode mnou stál jako prkno rovný Cody a koukal mi přímo do očí. Rychle jsem odvrátila zrak a zabodla ho do prken.

"Ahoj, Becco," pozdravil mě nejistě. "Smím se k tobě připojit?"

Nohama jsem doposud spočívala na žebříku, tak jsem je jen odsunula a o kus si poposedla. Rozuměl mi.

Vydal se tedy po žebříku, rovnou ke mně nahoru.

Nechtěla jsem se na něj dívat, tak jsem místo toho probodávala pohledem okolní stromy. Zkoumala jsem je, jen abych se vyhnula rozhovoru s ním. Vážně jsem neměla sílu na obhajování. Dneska jsem byla zlomená.

Už si ale sedal vedle mě a já věděla, že se tomu nevyhnu. Tak fajn, jen ať to už mám za sebou.

"Co tady děláš? Jak si to místo našel?" můj hlas zněl divně a prázdně.

"Tvoje mamka mě sem poslala," odpověděl mi a já krapet zalitovala toho, že jsem mamce říkala, kam jdu.

"Něco tě evidentně sžírá. Ven s tím," začal potom naprosto bez obalu. To mě celkem zaskočilo.

Hodnou chvíli jsem nevěděla, co říct. Jak začít. Tohle se nedalo vyklopit jen tak.

"Pravda je... jo, mám problém."

"A řekneš mi o něm, prosím? Já... prostě, chtěl bych ti pomoct, ale já... nevím nic," řekl co možná nejjemněji. A vlastně měl pravdu. Nevěděl vůbec nic. To bylo ode mě nejspíš opravdu kruté, pořád se vysvětlení jen vyhýbat, jak srababa, a neříc to všechno, vymluvit se a sdílet to s někým, kdo by mě dokázal rozveselit a pomoct mi. Ale teď už to opravdu udělám, nebudu nic odkládat. Není nejvhodnější doba, ale už to musím ze sebe konečně dostat.

"Dobře," souhlasila jsem tedy, "povím ti to... všechno." A tak jsem začala.

Nojo, troška napětí musí být :D

Kailey x