Změna✓

•18•

Fajn, dobře, hlavně zachovej klid.

Už když jsem se blížila mi bylo jasné, že mé předtuchy se vyplní. Ale že až tak moc?

Kolem Flasherovic domu teď stojí víc aut, než na parkovišti našeho supermarketu. A to že tam jezdí celé městečko! Sice je Codymu 18, což je opravdu něco a chce to pořádně oslavit, stejně jsem nečekala, že dorazí tolik jeho známých. Vlastně ani nevím, že jich vůbec tolik má! Je pravda, že jsme se moc nebavili o jeho staré škole a starém městě, nebo o jeho rodině. Přece mě to ale šokovalo.

Zvažuju, že to otočím a rozeběhnu se letem domů, než si mě někdo všimne. Teď mám ještě možnost, protože mě halí křoviny. Mohla bych se otočit na patě a strávit zbytek večera čtením a učením se do školy. A s mamkou.

Ale touha vidět Codyho a popřát mu je nakonec silnější, než má zbabělost. A to jsem pěknej zbabělec!

Sice jsem svůj úprk zavrhla, přesto nemůžu odlepit baleríny od asfaltu a pohnout se. Připadá mi, že mě někdo přilepil k zemi.

Celá ztuhlá se prkenně rozejdu směrem k domu a dávám si pozor, abych neodtrhla oči od svých nešikovných nohou. Opravdu by mi teď chybělo zakopnout, nebo provést nějaký takový trapas, v kterých jsem mistr.

Jednou jsem totiž ráno doháněla učení, na které jsem zapomněl, a ten den jsme měli psát písemku. Musela jsem tedy jít po ulici se sešitem v ruce a neměla jsem čas sledovat cestu. Zrovna když jsem došla k té proklaté škole, narazila jsem do hydrantu a skončila rozpláclá na chodníku s hlavou zabořenou do sešitu. Tehdy se mi všichni začali smát a nikdo mi nepřišel pomoct. Narazila jsem si pěkně holeň a do školy jsem pak musela co nejrychleji dokulhat, sic mě to pekelně bolelo. Z této nehody se spolužáci jen zatvrdili v tom, že jsem praštěná holka, s kterou se nikdo už nebaví. Už ne.

Z té vzpomínky mi naskočí husí kůže, ale přesto jdu odhodlané dál. Zabalený kaktus tisknu k tělu, až mě popíchá. Auvajs!

To zvládneš hlavně se teď nesmíš sesypat, nabádám se. Až najdu Codyho bude to v pořádku. Pak na mě dolehne pravda skutečnosti. Cody dnes nebude mít
čas jen a jen na mě. Vždyť je oslavenec! A sakra. Měla jsem zdrhnot, dokud to ještě šlo. Teď nemám na výběr.

Jemně zaklepu na domovní dveře a protnu tím líbeznou tichoučkou hudbu, která se line na ulici otevřenými okny. Vypadá to poklindě, uvědomím si a trochu ze mě opadne nervozita z cizích lidí. Otevře mi opět jak jinak než Caroline, Codyho usměvavá matka.

"Jé, ahoj Rebecco," přivítá mě svým melodickým, zvonivým hlasem a otevře mi dveře dokořan, "Cody už se po tobě shání. Je vzadu na zahradě," oznamuje mi a zářivě se na mě usměje. Vejdu ale to už Caroline odbíhá do kuchyně.

"Dobře," špitnu do větru. Stejně už mě neslyší.

Jdu podle jejích instrukcí na zahradu, přičemž se vůbec nemusím proplétat nějakým extra davem. Projdu předsíní až do obýváku, kde v hloučcích postávají Codyho rodinný příslušníci všech generací. Zahlédnu jeho babičky, dědečky, kteří se na mě zazubí skrze své protézy. Zahlédnu Roberta Flashe, jak se baví s nápadně podobným mužem jemu samému, přičemž usoudím, že to je Codyho strýc. Kolem pobíhá taky mnoho dětiček, menších i větších, ale v mojí věkové kategorii žádný. Zpozoruju taky George, Codyho mladšího bratra a chlapce věčně zalezlém ve svém pokoji a hrajícího hry, jak se baví se svými sestřenicemi a bratranci. Mávnu na něj na pozdrav, ale vzápětí se zhrozím toho, že si mě vůbec nepamatuje, protože když to vezmu kolem a kolem jednou kolem mě prošel a to je vše. On mi ale mávnutí oplatí. Potěší mě to.

Pak konečně zahlédnu Codyho. Stojí v zadním rohu zahrady u altánku a právě s někým mluví. Nechci ho rušit, a tak jen přijdu trochu blíž, v naději, že si mě všimne on a přijde za mnou.

Můj fígl vyjde. Cody mě zpozoruje naprosto ihned a posunkem mi naznačí, abych s ním šla do altánku. Fajn, trocha soukromí neuškodí.

Sedneme si na lavici.

"Nazdar, Beckie," pozdraví mě s úsměvem od ucha k uchu. Lehce pookřeju a uvolním se. Konečně jsem s Codym a nebezpečí zvané mně neznámí lidé se rozplyne, jako ranní mlha. Protože Cody je mé sluníčko, které mi vyjasní den a ukáže mi nový pohled na svět. Pořád jsem si nezvykla na to, co se mnou dělá jeho přítomnost.

"Čau, Coďáku." Taky se na něj usměju, protože vím, že oba myslíme na ten večer, když jsme se loučili po naší procházce a lenošením v koruně stromu.

Vzpomenu si na dárek, který svírám a natáhnu ruku s ním k němu, "To je pro tebe. Všechno nejlepší, oslavenče," popřeju mu trochu nervózně z toho, že nevím, co víc říct. Myslím ale, že netřeba více slov.

S očekáváním, co na to řekne, na něj zírám, když jemně rozbaluje balící papír a vytahuje kaktůsek. Najednou mi to přijde dost nenáležité a pošetilé. Kaktus, já jsem se fakt asi zbláznila.

Nejdřív z jeho obličeje nejde vyčíst nic, ale potom se mu v něm vystřídá tolik emocí, že je ani nedokážu rozpoznat. Jediné, co vím je, že jsem se svým rozhodnutím, darovat mu při takovéto extra událost katus, až tak neztrapnila, protože to by se tvářil jinak.

"Páni, Becco...," koktá, "Já... to je krásný. Moc děkuju," zahledí se na mě s tou něhou v očích tak, že kdybych stála, podlomila by se mi kolena. Vpíjí se do mě pohledem a já dělám to samé. Pak ale rozevře náruč a přivine si mě do ní. Zahřívaná jeho teplým stiskem se uvolním úplně, až se bojím, že se samým blahem rozteču. Trochu se odtáhne, ale nepouští mě. Drží mě kolem ramen a já si položím hlavu na jeho rameno. Naše nejmilejší pozice, v které jsme strávili hodiny.

Cody jemně přejíždí palcem po mnou napsané větě na květináčku.

Pro Codyho. Jsi ten nejskvělejší člověk, kterého jsem kdy potkala. Každý den mi zpříjemňuješ jen svým bytím. Nikdy se neměň. Mám tě ráda. Becca.

Najednou mi přijde strašně divné to, co jsem tam napsala a já se začnu stydět.

Páni, tak teď jsem překvapila sama sebe. Kapča má přes 1000 slov!

Kailey :3