Změna✓

•9•

Měla jsem pravdu.

Na předloktí se mi začínala tvořit pěkná modřina a vysílala mi jehličky bolesti do celé ruky. Obrubníci mě asi evidentně nemají rádi. Jednou jsem o jeden zakopla a zlomila si nohu. To jsem ale byla ještě malá a připadalo mi to jako největší husťárna a vyprávěla jsem všem, že mě srazil meteorit. Byla jsem fakt retardované dítě.

S Codym jsme se docela sblížili, ale zase ne dost na to, abych mu vše vyklopila. Ještě ne. Jestli teda vůbec někdy.

Někdy s ním byla fakt sranda. Smála jsem se jeho vtipům bez ohledu na udivené pohledy, kterými mě naši spolužáci pořád častovali. Mě to ale bylo kdesi. Co si o mně myslí mě přestalo zajímat už hodně dávno. A co? Tak se jim jedna bručounka měnila před očima. To je toho. Rozhodně by jim to nemělo stát za takové udivené pohledy. A vůbec, ať se starají o sebe!

Ve škole Cody začal sedávat se mnou v zadní lavici. Bylo to fajn. Někdy mě rozesmál uprostřed hodiny, učitelka na nás křičela a my skončili na poškole. Stejně to ale bylo k popukání.

A nějakým záhadným způsobem se mi začínaly zlepšovat známky. Vůbec to nechápu.

A o přestávkách jsem si aspoň měla s kým povídat a nemusela pořád jak blázen číst. Pořád jsme měli o čem mluvit, přestože jsme nikdy nezašli do podrobností ohledně mé minulosti. Ještě jsem si nebyla jistá, že o tom dokážu mluvit. Bylo to složité.

Někdy se také zmínil o Gabriele ve smyslu, že je krutá a manipulátorka. Nehádala jsem se s ním.

Zjistili jsme, že se nám líbí stejný žánr filmů a muziky. Knihy moc nemusel, ale vždy se mnou ochotně šel do knihovny, kde jsme pak strávili pár hodin každý s jedním sluchátek v uchu a čtením. V jeho případě spíš jen listováním časopisů. Bylo to hezké.

Já ho zase s radostí doprovázela na jeho výpravy do lesa. Zrovna bylo vlhko a nám se poštěstilo najít nějaké ty houby. Sice je nesnáším, ale Cody je miloval, tak jsem mu pak vždy ukuchtila smaženici. Mohl se po ní utlouct. Já ale stejně vždy se zděšením čekala, kdy se otraví, přestože jsme brali jen hřiby.

Byla zrovna sobota dopoledne, máma byla přes víkend pryč a my se potulovali po jedné polňačce nedaleko našich domovů.

"Becco," oslovil mě Cody a přerušil tak nekolika minutové ticho, "nechceš u mě dneska přespat?"

Vykulila jsem na něj oči, "Cože?"

"No, říkal jsem si že, když máš mamku pryč...abys nebyla sama."

"Víš, že mi samota nevadí." smála jsem se jeho pokusu dostat mě k němu domů. Už poněkolikáté.

"Ty si fakt příšerná!" vyčítal mi, ale nakonec se taky zasmál. "Dostanu tě vůbec někdy k sobě domů?" Pak mu něco došlo. "Jakože na návštěvu." řekl a zrudl, což na něm bylo hned vidět. My blonďáci to máme holt těžký.

"Tak fajn." souhlasila jsem.

"Co?" nechápal.

"Jo, Cody, poctím tě svou návštěvou."

"Super." Rozzářil se, "Asi si budeš chtít dojít pro věci, žejo?"

●●○○

Do batohu jsem naházela jen to nejnutnější. Jako třeba pyžamo, protože rozhodně nehodlám spát jen ve spodním prádle. Taky mobil, to je samozřejmost. Nebo taky kartáček a pastu, aby se neřeklo.

Nic víc mě už nenapadalo, tak jsem sešla dolů za Codym a společně jsme kráčeli k domu, kde bydlel se svou rodinou. Sice jsem je ještě nikdy nepotkala, ale přesto jsem mu ji záviděla.

Když jsme tam došli, zůstala jsem stát s otevřenou pusou a jen jsem zírala na ten nádherný dům. Jak to, že tento skvost unikl mé pozornosti? Už vím, v těchto částech města jsem nikdy nebyla a i kdyby ještě před měsícem by mě nechal chladnou. Naprosto.

Teď jsem ale lapala po vzduchu a Cody mě s překvapením sledoval. To si neuvědomoval v jakém paláci žije? Asi ne.

"Tak pojď dál." pobídl mě po chvíli.

"Fajn."

Hned jak jsme vešli přiběhli k nám dva velcí psi, kteří mě málem porazili.

"Nezmínil ses, že máš psy." konstatovala jsem a snažila se dostat co nejdál od nich.

"To bys pak ale taky nikdy nepřišla." samolibě se usmál.

"Pff." To už jsem spěchala pryč od těch zablešenců a málem jsem vrazila do Codyho matky, která mám spěchala naproti. Cody rozhodně nebyl po ní, protože už ji o hlavu převyšoval.

"Och, omlouvám se, paní Flashová!" vyhrkla jsem rychle. Bože, trapas.

"Nemusíš, nic se nestalo." uklidňovala mě vesele. "Těší mě, že nám tě Cody konečně přivedl ukázat! Jsem Caroline."

"Rebecca." Se zdvořilostními frázemi jsem si nikdy moc nevěděla rady.

"Táto, pojď se podívat. Je tu Rebecca!" hulákala Caroline na manžela. Trochu rozpačitě jsem si zastrčila ruce do kapes.

Teď už jsem nepochybovala. Cody byl rozhodně po otci, který k nám mířil, div si neurazil hlavu o futra. "Á, Rebecca. Já jsem Robert." natahoval ke mně ruku a já mu ji nejistě stiskla.