Změna✓

•29•

Uvědomuju si svou hloupost.

Kousek po kousku, ale jistě.

Jsem hloupá, to vím. Ale neměla jsem na výběr. Tohle je pro mě pasé. Být šťastná. K čemu? Vždyť se každou chvíli může přihodit něco strašného a vše bude zase pryč.

Ale vše nebude stejné, jako předtím. Zbude po tom ta strašná bolest, kterou nechci už nikdy zažít. Mám jí pokrk. Kdo rozhodl o tom, že budu tak moc trestaná? Proč? Proč nemůžeme být všichni zdraví? Proč nemůže být lidský svět jen oázou klidu a míru? Proč si nemůžeme být všichni rovnocenní? To bychom si už nemuseli závidět a být spokojení s tím, co máme.

Takhle to tady ale nefunguje a nikdy fungovat nebude.

Nežijeme totiž v pohádce.

●●○○

Mamka s Willem se mě snaží přinutit k tomu, abych konečně vylezla ze svého pokoje.

Marně. Nemám to absolutně v plánu.

Docela mi i hraje do karet, že jsou prázdniny, takže si můžu být zalezlá, jak dlouho chci. Škola mě netrápí.

Vlastně mě už netrápí nic. První týden jsem nedělala nic, než jen že jsem přemýšlela. Celé dny jsem si vymýšlela různé důvody a omluvy, ale nakonec mi stejně došlo, že to k ničemu není. Nic nemá cenu, kruci.

To jediné, co jde teď dělat, je vyhýbat se mu. Jo, když zůstanu v pokoji celé prázdniny jsem na dobré cestě.

Když tak ale procházím všechny ty vzpomínky, které se mi za tu dobu, co ho znám, naschromáždily - protože jsem už fakt v koncích a musím na něj myslet - vzpomenu si na tu svou úvahu o tom, že bychom se neměli tak vídat, aby to v něco nepřerostlo. Teď vím, že jsem měla naprostou pravdu a tleskám svým instinktům. Že já blbá je nikdy neposlouchám. Oni radí dobře.

Tak to je vždy, jak když se jedná o test ve škole nebo v samotném životě. Je všeobecně známo, že první myšlenka je správná myšlenka. Tak proč - když to každý ví - se toho nikdo nedrží, včetně mě? Řekla bych, že i si toho je každý nějakým způsobem vědom, ale stejně se přiklání k té možnosti s nepříznivějším dopadem. Tak to člověk má prostě zakódované. Nedělat správná rozhodnutí. Nechápu proč to tak je.

Na tom ale teď přece vůbec nezáleží. Stalo se, stalo. Už to tak je. Já ale mám tu onu příšernou vlastnost všeho moc zbytečně litovat. Lituju své volby. Lituju svých neuvážených slov. Lituju vyhodit památeční předměty, které mi ale působí bolest. Lituju, lituju, lituju. Až lituju úplně všeho, že se pak v tom strašně utápím a jsem jak schránka bez života.

Už ale nesmím litovat. Litování je zbytečné, činy jsou užitečnější.

Až na to, že mě se nechce dělat ale vůbec nic.

Blížím se ke konci, tak asi ještě dva tři díly :)

Děkuju moc všem, co to ještě pořád čtou a snad je to i baví :P

Kailey :3