Změna✓

•16•

"Vážně to zvladneš? Ujdeš to?" strachovala jsem se, když jsme šli s Codym po jeho uzdravení do školy. Doktor mu řekl, že už je v pořádku. Já se ale pořád bála, aby třeba neupadl.

"V pohodě, Rebecco, ujdu to. Vždyť i doktor říkal-" namítal, ale já ho utla.

"Vim, co říkal doktor, ale stejně tomu tak úplně nevěřim," dodala jsem. Nepřipadalo mi správné, aby hned Cody tu nohu pokoušel, ale odmítal jet i třeba autobusem. Přeci jen mu asi už to ležení doma lezlo na mozek a byl rád, že chodí. Je fakt, že tak strávil 2 měsíce.

"Ach Becco, moc se strachuješ. Až bych si dokonce dovolil říct, že ti na mně tolik záleží," pronesl vyzívavě.

"Tak to by sis teda dovolil příliš," žertovala jsem a oba jsme se zasmáli.

Jak mi chyběli ty cesty do školy s ním!

●●○○

Nakonec to bylo všechno oukej. Cody vůbec neprojevoval žádné známky, že by ho něco bolelo nebo, že by měl trvalé následky. Devonovi k mému údivu sklaplo, co uviděl Codyho, a nechal nás na pokoji. Byla jsem za to vděčná.

Znovu jsem si uvědomila, jak mě změnilo přátelství s Codym. Byla jsem teď mnohem šťastnější a bezstarostňejší. Vše mi s ním připadalo lehčí a smysluplnější. Všechno kolem mě nabralo barvu a já cítila zase tu chuť do života.

Zvláštní, co dokáže udělat jediný člověk.

Na odpoledne jsme si naplánovali takový menší piknik na louce kousek od našich domovů. Moc nám chyběli ty naše procházky.

Skočili jsme k němu domů pro deku, košík a nabrali do něj jídlo a už jsme si to rázovali po lesní pěšince vedoucí k našemu cíli. Vzali jsme vyvenčit i Luska a Amy. Pletli se mi pod nohama a mně to přišlo legrační. Došli jsme tak asi za 20 minut. Bylo pozdní odpoledne a nebe se nám nad hlavami zlověstně zatáhlo. Moc se mi to nelíbilo, ale když už jsme sem došli...

Tak jsme si teda sedli na pruhovanou deku, kterou jsem celou cestu vláčela v náručí, povídali si a jedli. Lusk dostal chuť na můj kuřecí sendvič a bez ostychu mi skočil tlapkami do klína a ukousl mi ho přímo z ruky. Podrbala jsem ho za učima a přenechala mu i zbytek své porce. Stejně už jsem byla přecpaná.

Potom se Cody zvedl, šel natrhat kvítí, které všude rostlo, a pak mi pyšně podal natrhanou kytici. Jednu pampelišku mi zastrčil za ucho, přičemž mi odhrnul vlasy z obličeje. Dnes jsem se totiž neobtěžovala dělat si culík.

Nevím proč, ale nějakým záhadným způsobem mě to dojalo a musela jsem potlačovat slzy. Nikdy mi ještě žádnej kluk nedal kytku.

"Děkuju, je krásná," zajíkla jsem se.

"Ty jsi krásná," řekl klidně a pak se zarazil a zarděl, "Teda,... máš krásný vlasy," natočil si jeden můj blonďatý pramen rozpačitě na prst.

Usmála jsem se, snažila jsem se ty jeho nejisté pocity vyhnat pryč.

Pak ale jeho slova nabrala na významu a já si vlastně až teď uvědomila, co mi to, kruci, řekl. Že jsem krásná. Bože můj. To mi ještě nikdo v životě neřekl (když tedy nepočítám svou mámu). Úsměv mi z tváře zmizel a já nemohla nic, jen na něj hledět. On na mě taky hleděl.

Bylo to divné. Strašně divné a trapné ticho. Proč tohle ticho vždycky nastane, když někdo řekne sakra důležitou věc? Proč to to ticho všechno pak zkazí? Proč, kruci?

Štvalo mě to. Proto jsem ho vzala za ruku a opřela naše ruce o zem. Nebylo to žádné extra super gesto, ale na víc jsem se nevzmohla. Prostě jsme tam pak seděli v tichu a hleděli na ptáčky pročesávající nebe a okolní les. Rotvíci se kolem nás honili v kruzích a trošku odlehčily atmosféru.

V nejmenším mě nepřekvapilo, že začalo pršet. Všechno jídlo už bylo fuč, takže mi to zas tak nevadilo.

Nevadilo, ale začínala mi být zima. Sakra zima.

"Tak asi půjdem," řekl Cody a jeho hlas zněl zastřeně a jaksi nakřáple.

"Tak jo."

"Není ti zima, Becco?" ptal se mě. Byla pravda, že jsem na sobě měla jen tričko a džíny.

"To je v pohodě, vždyť ten kousek cesty přežiju." To už si ale svlékal svou mikinu a pomohl mi do ní vklouznout. Ikdyž byla mikina promočená, bylo mi tepleji.

Ani jsem nestihla poděkovat a už mě bral za ruku a rozběhl se s dekou i košíkem po cestě vedoucí domů. Chňapla jsem vodítka a klopýtala za ním. V druhé ruce jsem pořád svírala svou kytici.