Změna✓

•4•

"Tady je váš čaj, paní Griswoodová." usmála jsem se na stařičkou paní v křesle, když jsem jí podávala čaj. Ano, pracuju v domově důchodců. Každý den, každé odpoledne. Kromě víkendů tedy.

A co? Potřebuju peníze a všechny jiné brigády mě nudily. Chvíli jsem pracovala jako chůva, číšnice a taky ve zverimexu, ale tam mi už málem vybouchla hlava, když jsem každodenně musela poslouchat toho nejukričenějšího a nejotravnějšího papouška na světě. Vůbec nevím co mě to popadlo, protože jinak stejně zvířata nemám ráda.

"Děkuji ti, děvenko." poděkovala mi stařenka.

Tuhle práci jsem měla celkem ráda, i vzhledem k mé nynější němé povaze. Taky jsem nechtěla být pořád zalezlá doma.

Měla jsem vesměs volno, jen jsem občas skočila zkontrolovat své svěřence, jestli někdo něco nepotřebuje (nebo neumírá). Ve zbylém čase jsem si obvykle četla, ale dnes jsem měla plnou hlavu toho nového kluka. Codyho. Bylo to hlavně proto, že už na mě dlouho nikdo nepromluvil. Konkrétně už tomu bylo pět měsíců. Protože před pěti měsíci se pro mě vše změnilo.

Byla jsem už zvyklá, že všichni vědí, že na mě nemají mluvit. Ale dnes...

Jako kdybych se probudila po dlouhém spánku. Neříkám, že to bylo zas tak špatné, ale příjemné taky ne. Matka na mě často mluvila, snažila se mě donutit ke komunikaci, ale musela se vždy spokojit s pouhým zamručením nebo jednoslovnou odpovědí. Měla to vše těžké a já jí to ještě zhoršovala. Jsem tak špatný člověk.

Ve škole jsem mluvit s učiteli musela, přestože jsem se tomu ze všech sil snažila vyvarovat.

Prostě jsem si živořila uzavřená sama do sebe a byla v mezích možností spokojená s tímto uspořádáním.

●●○○

Když jsem se pozdě večer dovlekla domů, mamka už spala, ale na kuchyňské lince mi nechala večeři se vzkazem:

Broučku, jsem unavená, a tak si jdu lehnout. Ohřej si večeři. Zítra probereme tu tvou poškolu. Opět. Doufám, že máš dobrou výmluvu.

A kruci.

Snědla jsem večeři a pak se zhroutila do postele.