Změna✓

•17•

Přemýšlím.

Jo, přemýšlím už hodně dlouho a pořád jsem nic nevymyslela. Zítra má Cody narozeniny a pořádá menší oslavu a já vůbec netuším, co bych mu měla dát za dárek. Jediné, co mě tak napadlo bylo tričko s rotvíkama, ale tím si nejsem tak jistá. Jsem v koncích.

Najednou mi blesklo hlavou, že mi jednou říkal, že má rád kaktusy. No tak fajn, sice je to dost ubohý, ale aspoň něco.

Skočila jsem do nejbližšího obchodu, který byl tak dva kilometry daleko, vybrala ten nejhezčí kaktůsek, co jsem našla, vzala plastový květináček odpovídající velikosti, a jak jsem šla ke kase všimla jsem si zdobných barviček. Čapla jsem je, protože mě napadlo, že bych z moc neosobního dárku mohla udělat aspoň trochu osobní.

Zaplatila jsem slušnou částku - ještě že mám práci - a rázovala si to nadšeně domů. Byla jsem s nákupem spokojená, protože jsem věděla, že nic lepšího bych asi nevymyslela.

Když jsem byla doma, vyběhla jsem do pokoje, usedla k pracovnímu stolu na nevyklizené části pokoje a pustila se do tvoření. Květináč jsem barvičkami popsala a vyzdobila, až na něm nezůstal ani kousíček volný. Dopadlo to peckově. Fajn, teď jsem si s klidným svědomím mohla jít lehnout. Už byla přeci jen půlnoc.

●●○○

Je sobota. Ráno jsem mohla vyspávat, protože oslava začínala až odpoledne.

Když jsem se vzbudila, chvíli jsem si ještě četla, a když byl už čas, šla jsem se obléct.

Dnes bylo teplo, tak jsem se rozhodla si vzít kytičkované, veselé šaty s mírně nakasanými rukávy. Šaty mi sahaly po kolena, což mi vyhovovalo. Nikdy jsem moc nenosila šortky ani nic tak krátkého. Necítila jsem se pak dobře.

Na ruku jsem si natáhla tunu náramků a na ukazováček navlékla prstýnek. Na nohy černé balerínky s mašličkou. Ještě jsem si narovnala svůj medailonek na krku a mohla jsem jít. A málem jsem zapomněla na kaktus! Už jsem sahala po klice na hlavních dveřích a naštěstí mi to došlo. Já jsem teda dobrá! Klidně bych si šla na oslavu bez dárku. Někdy je to se mnou fakt těžký.

"Becco? Kam jdeš?" zeptala se mě mamka, když jsem procházela kolem dveří do kuchyně, kde právě něco kuchtila. "Zrovna ti dělám lasagne k obědu," oznámila mi a já se málem proviněním propadla do země. Já jsem jí totiž neřekla, že jdu ke Codymu na oslavu a ona nebyla tak chytrá, aby se to dovtípila. V poslední době jsme si zatím zvykaly se spolu bavit, ale bylo to pro nás pořád takové podivné. Celé měsíce jsme se k sobě chovaly odtažitě - hlavně teda já - a teď, jak jsem si odvykla, jí zapomínám říkat důležité věci, které by jako matka měla vědět. Musím se napravit. Teď, když už jsem na tom díky Codymu lépe, bych měla taky zapracovat na vztahu s matkou. Nemůžu kašlat na rodinu, když tady jinou vlastně nemám.

Jak tak přemýšlím o rodině, napadne mě někdo, koho tu ještě mám. Babičku s dědou. Ti ale žijí asi 800 kilometrů vzdáleně od nás. Někdy by jsme si ale mohli udělat výlet a zajet za nimi. To by je potěšilo.

Úplně jsem vypla díky svému hloubání a teď mi mamka mává před obličejem vystrašeně utěrkou. "Becco, vnímáš?"

"Jo, jasně. Promiň, mami, jen jsem si na něco vzpomněla," uklidňuju ji, ale spíš ji ještě víc polekám. Zírá na mě se zlou předtuchou v očích. Nejspíš si myslí, že zase přemýšlím o tom. "Teda...," snažím se to vyjasnit, ale nevím, co říct. Sakra. Tak na ni prostě vybalím to hlavní. "Víš, já jdu dnes ke Codymu na oslavu narozenin," vysvětlím jí zahanbeně. "Moc mě mrzí, že jsem ti to neřekla. Ty lasagne si dám třeba zítra k obědu." Vlepím ji pusu na tvář.

Opravdu mě to moc mrzí. Mamka mi asi chtěla udělat radost, protože ví, že lasagne miluju.

"To vůbec nevadí, zlatíčko. Užij si to," počastuje mě šťastným úsměvem a pohladí po vlasech, na kterých jsem si vykouzlila falešný cop. Nejspíš je ráda, že jdu ochotně a dobrovolně mezi lidi.

Já ale ve skrytu duše doufám, že tam moc lidí nebude.

V poslední době se sice ukázalo, že se ještě dokážu bavit, ale to byl prostě Cody. Jo, jen Cody. Ale na oslavě může být hodně lidí. Ale taky nemusí. Uvidíme.

Ale co, mě je to jedno. Nemusím si jich všímat ani s nimi popřípadě mluvit. Šedou myš umím ještě hrát dobře.