Změna✓

•11•

Ten film byl strašně dlouhý. Tak tři hodiny. Když skončil měli jsme sílu jen na to zaklapnout počítač a odhodit prázdnou misku od pop cornu.

Všude bylo najednou ticho. Televize z přízemí přestala hrát už dávno a všude se rozléhalo jen šumění větru, který k nám pronikal otevřenými okny.

Usli jsme cobydup.

Až když jsem ráno mžourala po pokoji se zalepenýma očima, kam pronikalo dopolední světlo, mi došlo, že jsem se nepřevlékla do pyžama. V důsledku toho jsem měla teď své triko a kalhoty propocené a zmačkané. To jsem to ale vymňoukla.

Jak jsem nabírala na vědomí, začala jsem pociťovat tíhu něčeho na mém břiše. Zklopila jsem zrak a uviděla, že má Cody přese mě přehozenou ruku. Musela jsem se tomu zasmát. Pak mi došlo, že bych ho vlastně mohla vzbudit a přestala jsem skoro dýchat. Pak jsem se uvolnila a začala si ho prohlížet.

Taky se večer neprevlékl a teď měl tričko vyhrnuté až do půlky zad. Ležel na břiše a na zádech se mu rýsovaly lehké obrysy svalů. Tvář měl otočenou mým směrem a na čelo mu padaly pramínky vlasů. Tvářil se tak spokojeně. Jak nemluvně. Došlo mi, že jsem nikdy moc nezkoumala jeho obličej. Ty nádherné rysy rtů a lícní kosti. Vypadal jak anděl.

Pak na mě mrkly jeho zelené oči a já překvapením div nenadskočila.

"Dobré ráno," vyhrkla jsem pohotově.

"Dobré." Pak mu došlo, kde skončila jeho ruka a rychle ji stáhl. "Promiň,"omlouval se.

"To nic," špitla jsem.

Když jsme sešli dolů na snídani, Codyho mamka mi dala triko se slovy: "Můžeš si ho nechat je mi stejně malé."

Tak jsem jí poděkovala a s vděkem se šla převléct.

K snídani jsme dojídali ještě jablečný koláč.

●●○○

Jako odpolední program Cody vymyslel, že by jsme se mohli jít projít po zapomenuté cestičce, která vedla do lesa.

Nebyla jsem moc zvyklá chodit túry, ale líbilo se mi to. Les okolo byl úchvatný. Ptáčci nám zpívaly melodie do kroku, vítr nám lehce vál do tváří a listí z listnatých stromů se snášelo k zemi. Všude vonělo jehličí a já si připadala jako v pohádce. S princem, který šel po mém boku. Ne, to ne. Špatná myšlenka.

Celou dobu jsme šli mlčky. Pak Cody promluvil a protnul ticho.

"Lezla si někdy na strom?" zeptal se mě se zájmem.

"Jasně," odvětila jsem "si piš."

"Fajn," řekl prostě a prudce zastavil a otočil se ke stromům.

Vyjeveně jsem na něj zírala, když skočil na statný strom a začal šplhat vzhůru.

"Co to proboha děláš?" křičela jsem na něj.

"Chci se rozhlídnout," letmo na mě shlédl, "polez taky."

"Nechci ti kazit iluze, ale tady nejsme v žádný přitroublý pohádce, aby jsme se museli rozhlížet a hledat cestu. Neztratili jsem se. Okamžitě slez!" hrozila jsem. Zarazila mě souvislost s mou předešlou myšlenkou o pohádce. "Nehodlám tě chytat až poletíš dolů, je ti to jasný?"

"Neboj, mám to pod kontrolou," hulákal na mě.

Nejdřív jsem trucovitě založila ruce na prsou a umanula si, že se chová dětinsky, a že za ním ani za nic nepolezu.

Pak mi ale zvědavost nedala a já nemotorně skočila na dolní větev a přitáhla se ke kmeni. Suchá kůra se mi zaryla do dlaní a já spolkla kletbu. Mrkla jsem na Codyho, který se mi z vysoka smál. Byl usazený na jedné z horních větví.

"Becco, noták polez." vysmíval se mému tempu. Ručkovala jsem z větve ne větev pěkně pomalu a opatrně.

Když už jsem byla na dosah, natáhl ke mně ruku a já se jí vděčně chytla a nechala se vytáhnou, protože už jsem byla se silami v koncích.

Usadila jsem se vedle něj na té sakra nepohodlné větvi a rozhlédla se kolem. Všude kolem byl jen les, ale přeci jsem zahlédla kousek našeho městečka.

Když jsem se natahovala dozadu pro batoh, abych si tuto scenérii vyfotila, ztratila jsem rovnováhu a srdce mi poskočilo v hrudi. Už už jsem si myslela, že sletím dolů, ale na poslední chvíli mě Cody zachytil a vrátil mi zpět ztracenou rovnováhu. V samém šoku jsem ani nevykřikla a teď jsem na něj jen vytřeštěně zírala. Trošku divný způsob poděkování, pomyslela jsem si, vždyť mě zachránil! Ne, nejsme v pohádce.

"Děkuju," řekla jsem jednoduše, protože mě nenapadlo nic, co bych mu v tuto chvíli jiného pověděla. Stiskla jsem ruku, kterou mě pevně svíral a hlasitě si oddechla. On mi ale vytrvale hleděl do očí a já nemohla jinak, než mu pohled oplácet. V jeho pohledu jsem vyčetla zase tu něhu, kterou mě častoval včera večer a hledala souvislost mezi těmito událostmi.

Přišla jsem jen na to, že v ty momenty mi s ním bylo, i přes tohle nebezpečí před chvílí, zatraceně krásně. Těšila jsem se z jeho blízkosti a vychutnávala si, jak voněl. Jako mandle. Stejnou vůni jsem rozpoznala i včera u nich v domě. Zvláštní.

●●○○

Hodnou chvílí jsme tam seděli, ačkoli s malými změnami v zasedání.

Přesunula jsem se blíž k němu a hlavu mu položila na to, teď už známé místo na rameni. Opřel si o mě hlavu a propletl naše prsty. Myslím, že v tom nebylo nic romantického. Jen dva kamarádi, ne? Myslím. Doufám. Vůbec nic nevím.

Dneska další, trošku delší, kapitola. Doufám, že se líbí :3

Moc mě těší ty očička a hvězdičky, co tu jsou :)) děkuju moooc♥