Změna✓

•24•

Ráno, když se probouzím, do pokoje proniká silné polední světlo. Že by už bylo tolik hodin? Kouknu vedle sebe a Cody je pryč. Najednou se strašně leknu, že odjel a nechal mě tu, což je naprosto paranoidní a přehnané mínění. Můj úsudek ale nemění ani skutečnost, že je koupelna prázdná. Kam jen šel? Proč mě nevzbudil?

Řeknu si, že mě rozhodně neopustil, ikdyž si jeho nepřítomnost nedokážu odůvodnit a jdu se osprchovat. Včera jsem na to kašlala a teď už začínám pociťovat, že smrdím, jako tchoř. Doufám, že tohle nebyl důvod Codyho odchodu.

Dopřávám si dlouhou sprchu, která mě uklidní a já mám ze sebe hned lepší pocit.

Jakmile ale pohlédnu na svoje vlasy, zhrozím se. Jsou samí cucek, takže vypadám jako bych měla afro. To se mi teda povedlo. Rychle beru do ruky hřeben, teď momentálně mou jedinou záchranu. Začnu si je vyčesávat, ale jde to strašně špatně. Trhám je, což mi je momentálně jedno, protože můj hlavní cíl je trochu je zkultivovat. Sakra, moc dobře to nejde, ale já to nevzdávám.

Právě když takhle zběsile rvu jeden pramen, dveře se otevřou a v nich stojí Cody a zíra na mě. Nejspíš asi vypadám směšně, s křečovitě zatlou čelistí a rvouc si vlasy, protože na mě vykulí oči a pak se hlasitě rozesměje, až si v duchu nadávám, jaký jsem blbec. Taky jsem se nemohla zavřít, že?!

Cody se samým smíchem svalí na postel, až pod ním nadskočí. Zírám na něj s kartáčm zaseklým ve vlasech. Nechám ho tam a začnu se smát tomu, jak se on směje mně. A tak jsme tam takhle hodnou dobu, zaseklý v nekonečné smyčce, a smějeme se jeden druhému, až mě začíná bolet břicho.

"Co to...," souká ze sebe Cody, stále nemohouc popadnout dech, "Co to děláš?"

Uchechtnu se tomu, protože je to nad slunce zřejmé, "Češu si vlasy, nevidíš?"

"Jo tak to jsem si nevšiml. Vypadalo to spíš, že máš epileptickej záchvat v ruce," směje se mi. Musím ho ze srandy probodnout pohledem.

Pak se snažím zvážnit, ale s hřebenem ve vlasech to moc nejde. "A kdes jako byl ty, co?"

"Jen se projít po okolí. Už ses strachovala, nebo co?"

"Vlastně celkem jo. Myslela jsem si, žes odjel a nechal mě tu. Což je částečně taky pravda, protože tě nejspíš nenapadlo, že bych se taky chtěla podívat po okolí," vyčtu mu.

"Neboj, pudem to pak okouknout spolu," slíbí mi a já se rozzářím.

Rychlím trhnutím osvobodím hřeben ze spárů mých zlomyslných vlasů. V důsledku toho mi v něm zbude chomáč blonďaté kštice a já se málem rozpláču nad takovým plýtváním vlasů. Žene mě ale myšlenka, že s Codym vyrazíme na průzkum okolí. Už neopakuju tu osudnou chybu, zavřu se v koupelně - předtím ale ještě na Codyho vypláznu jazyk - a převléknu se do černých džínů, trička a kolem pasu si uvážu mikču, protože venku už je chladněji než včera, takže pro všechny případy budu mít pojistku před případným umrznutím. Mě totiž bývá zima i v létě.

●●○○

Nakonec to dopadne tak, že jako nejdřív se vydáme na průzkum místní kavárny. Opravdu jsem spala až do jedenácti, takže to je vlastně i takový půlený oběd. Objednám si plněný sýrový croissant a čaj. Cody si vybere sendvič a oboum nám ještě vezme muffin.

Usadíme se dozadu v koutě do prosklené časti, kde máme výhled na řeku, která tu protéká. Jídlo zmizí coby dup.

"A kde si teda byl ráno?" pokouším se z něj dostat už po milionté.

"Kolikrát se ještě zeptáš?"

"Neodpovídej na otázku otázkou. Moje odpověď je ale dokud mi to neřekneš."

"Tak to si ještě dlouho počkáš." U slova dlouho natáhne samohlásky, což mě popudí k protiútoku.

"Fajn, já mám času dost."

"Přesněji jen dva měsíce."

"Hele jako, nech těch blbin a vyklop to."

"Dozvíš se to, neboj."

"Já se nebojím. Protože mi to hezky pěkně řekneš, Coďáku."