Změna✓

•27•

Probouzím se absolutně zmrzlá.

Jako vážně, vůbec necítím konečky prstů a to je sakra blbý.

Když otevřu oči, malilinko se zděsím. Spala jsem na balkóně. A evidentně jsem nebyla sama, protože vedle mě spokojeně pochrupuje Cody. Bezva. Kdybych nevěděla své, řekla bych, že se právě probouzíme po nějaké velké chlastačce, ale tak to bohužel není.

Když rozkřupu své prsty a donutím se vstát - moc dobře to nejde s ohledem na to, jak jsem ztuhlá - zjistím konečně kolik je hodin. 11:31.

Z počátku to může znít nevinně, prostě jsme prospali většinu dopoledne - zase - ale není to tak. Háček je v tom, že musíme v 11:45 opustit pokoj a jednoduše řečeno vypadnout z tohohle hotelu. Sakra. Jakto, že jsme si zapomněli nařídit budík? Jo aha, už vím. Večer jsme naprosto odpadli. Byl zázrak, že jsme se vůbec v pořádku dopravili zpět do ubytovny.

To první, co v této zmatené chvíli udělám je, že začnu lomcovat Codym, aby vstal, a ne moc příjemně na něj křičím, že jsme zaspali. Krásnější probuzení by si snad ani nemohl přát.

On na mě jen zmateně civí a sám si radši překontroluje hodinky. Zrádce. To si myslí, že jsem se zbláznila a vymyslela si to?!

Cody, teď už ujištěn o problému z vlastních zdrojů, vylétne z proutěné nepohodlné sedačky podobně jako já.

Jen tak na sebe zíráme a nevíme, co dělat dřív, tak neděláme nic. Jo, fajn, takhle to určitě stihneme.

Jako první se vzpamatuju já a začnu házet do svého kufru všechno roztahané oblečení. Vymstilo se mi to fakt v tu pravou chvíli to mé obrovské zavazadlo. Cody nacpe do svého batohu svoje hadry a zapluje do koupelny. Když se vrátí s náručí plnou mini lahviček šamponu a různých tělových mlék musím se pousmát jeho schopnosti řešit vždy ty důležité věci jako první. Ne že by se mi nelíbili jeho spořivé myšlenky.

Sbalit a nachystat se jsme stihli za čistých 12 minut. Máme ještě 2 minuty k dobru.

V rychlosti ještě poupravím postel, kterou jsme stejně poslední noc vůbec nepoužili. Jo, asi si zatleskáme. Místo měkoučké postele jsme si ustlali na proutěné nepohodlné sedačce na balkóně pod hvězdami. Jo, fakt dobrodrůžo. Když už jsme u toho, vůbec nechápu, jak jsme se na tom balkóně ocitli. Radši v tom ani hloubat nebudu. Prostě se stalo a teď už to je jedno.

Když jsme tedy dokončili proces 'dát pokoj do původního stavu', Cody popadl moje i své zavazadlo - jak milé - seběhli jsme schody a ke staré recepční jsme se doslova přiřítili. Vykuleně na nás koukala, asi jsme museli vypadat příšerně - jako rozespalí medvědi, co se právě probudili.

"Krásné poledne," zdravila nás, "Máte naspěch, mládeži?"

"Jo, teda ne, ehm...," zasekla jsem se. Roztěkaně jsem pohlédla na hodiny. 11:50.

"No, my jen spěchali, protože jsme měli být už dávno pryč," vysvětloval Cody, "Pardon, zaspali jsme."

"Ále, děti, to nevadí. Časy jsou jen orientační. Ale chválím vaši vzornost."

Spadl mi kámen ze srdce a zaculila jsem se na tu stařenku opravdu upřímně.

"A jinak byli jste spokojení?" optala se nás.

"Nadmíru," řekli jsme s Codym unisono.

●●○○

Po cestě domů panuje veselá nálada. Ne, že by jsme byli rádi, že jedeme dom, ale proto, že jsme si to moc užili.