Změna✓

•21•

Kufr jsem si přeskládávala asi třikrát. A že je opravdu obří. Sbalila jsem si plno triček, mikin, svetrů, kalhot, troje boty - sestávající většinou z kecek - taky kosmetiku a nějaké dobroty na cestu. Byla jsem totiž hrozně nerozhodná a oblečení dopředu jsem si plánovat nedokázala.

4. července ráno jsem odtáhla své mega zavazadlo ze schodů dolů a zaparkovala ho v předsíni. Čirou náhodou byl u nás Will - vůbec to nebyla náhoda, byl u nás teď v jednom kuse - a dělal si ze mě srandu, jestli snad nejedu až na severní pól, někam na Měsíc, nebo dneska to byla Narnie, že táhnu tolik věcí. Jen jsem se ušklíbla a vrátila se zpět do pokoje. Tam jsem měla ještě batůžek s foťákem, mapami a zápisníkem, který jsme pojmenovali GPS, v němž je zapsaná naše trasa, aby jsme se neztratili. Vše bylo na svém místě, tak jsem ještě skočila do své věčně rozestlané postele a chvíli si četla.

U boku mi zabzučel mobil.

"Připravená na dobrodrůžo?" psal mi Cody.

"Jasně," odepsala jsem mu.

"Jsem tam za 10 min."

Knihu s mobilem jsem hodila k věcem v batohu a nasadila si ho na jedno rameno.

Skočila jsem do lednice, kde jsem měla od včera připravené kuřecí sendviče, ty které jsme jedli na našem nedávném pikniku, a sušenky s oříšky a kousky čokolády. Strčila jsem to taky do batohu.

"Tak já už jdu, mami," oznámila jsem jí, "Ahoj."

"Měj se, holčičko." Mamka mě trochu nejistě objala. "A dávej na sebe pozor, ano?"

"Jasně, mami," ujistila jsem ji.

"Tak ahóóój, Beccóóó," zdravil mě Will s tím jeho vlčím přízvukem. Skvělý. Pořád jsem si nezvykla, že mamka chodí s polovlkem.

To už jsem ale spěchala ze dveří. Když jsem je rozrazila, Cody už stál s černou škodovkou na příjezdové cestě. Pro sebe jsem se usmála a naskočila na sedadlo spolujezdce. Jo, já jsem totiž spolujezdec a jedu s Codym na dobrodrůžo.

●●○○

"Tys upekla sušenky?" ptal se mě nevěřícně Cody s rukama položenýma na volantu.

"No jasně. Vždyť už vím, jak je zbožňuješ."

"Tak to dík," zahuhlal, když se zakusoval do sušenky s extra podílem čokolády, protože jak už jsem zjistila, tak je měl nejradši.

Chvíli jedl a bylo slyšet jen chroupání. Už jsme byli tak 20 kilometrů za domovem. Pocítila jsem nával energie a adrenalinu, že jedu někam sama. Teda s Codym. A bez rodičů. Bylo to tak vzrušující. Teda jen po té stránce, že jedeme za dobrodružstvím.

Najeli jsme na kopečky, a jak jsme klesali, zvedl se mi žaludek. Tohle jsem neměla ráda. Ani jsem nijak obvzlášť nelezla na houpačky, nebo na takové ty pouťové blbiny, kdy jste vyjeli nahoru a pak to s vámi šlo dolů. Doslova a neuvěřitelnou rychlostí. Ble. Jen na to pomyslím a je mi nevolno. Jednou mě k tomu donutili a já se nato hned pozvracela. Ne, to není nic pro mě.

Po očku jsem koukla na Codyho. Měl na sobě turistické šortky a šedé triko. Neskutečně mu to slušelo. Vypadal jinak. Teď si říkám, že jsem ho snad nikdy neviděla v ničem jiném, než v košili. Vychutnávala jsem si ten pohled. On se ale na mě nato otočil a uviděl, že si ho prohlížím. Usmál se na mě a pak stočil pohled k silnici. Odvrátila jsem pohled celá zrudlá.

Ale když jsem na něj tak koukala, jak sedí za volantem a pobrukuje si, něco mi vytanulo v mysli. Vzpomínka. Vzpomínky na každé léto, když jsme s rodinou jezdili na chatu do hor. Vždy jsme upřednostňovali výšiny, než nížiny a moře. U moře jsem byla jen jednou a to jsem navíc byla malá a skoro si to nepamatuju. Jezdili jsme autem. A většinou přes noc, abysme tam za svítání byli. Mamka s bratrem vždycky usli, ale já ne. Zůstávala jsem vzhůru společně s taťkou, který řídil, a potichu jsem si s ním povídala. Hodně se dělaly kolony a já nechtěla nechávat otce samotného. Obvykle mi říkal, ať se vyspím, a že to sám zvládne, ale já jsem přesto měla za to, že je rád, když s ním mluvím. Stal se z toho takový náš zvyk a mamka o tom neměla ani ponětí. Což je divný, protože když jsme dojeli na místo, byli jsme to my dva s tátou, kdo jako první padl do postele vyčerpáním.

Vzpomínky na ty časy mi vehnaly do očí slzy. Začala jsem rychle mrkat, protože to poslední, co bych chtěla bylo se hystericky rozbrečet přímo před Codym. Bylo to ale k ničemu. Tak jsem radši odvrátila hlavu směrem k okénku a předstírala, že mě najednou velice upoutalo stádo krav, které se pásly na louce. Bojovala jsem ale sama proti sobě a obě strany prohrály. První slzy se mi kutálely po tvářích. Rychle jsem je otřela, ale to už si mě Cody všiml a ustaraně se na mě otočil. Bleskově jsem se snažila na něj usmát, ale nejspíš to vypadlo, jako bych se šklebila bolestí.

"Becco, co se děje?" ptal se mě a očima pravidelně kmital ze silnice na mě.

"To nic," ujišťovala jsem ho a možná i sama sebe. "Já jen... jen jsem si na něco vzpomněla," řekla jsem neurčitě a snažila se dát do kupy.

"Chceš si o tom promluvit?"

"Ehm," zahuhlala jsem roztržitě, "Ne, to je v pohodě."

Smutně na mě obrátil oči, "Víš, že si se mnou můžeš kdykoli o všem popovídat, žejo?"

"Jo, vím. Ale jen... možná někdy jindy." Nedokázala bych s ním o tom mluvit. Ještě ne. Pořád ještě ne.

A jede se na trip! :D