Ochránce [Probíhá oprava]

Hey girl...

Sedím na lavičce před školou. Obloha se zatáhla a nejspíše bude pršet. Jenže já domů nechci. Máma je naštvaná a bratr už s námi nebydlí.
Jediný, kdo je teď se mnou, je má kamarádka Rose. Až na to, že ona je už doma a můžeme si jen psát. Pochází s dokonalé rodiny. Je jedináček, ale její rodiče jsou spolu a všichni spolu tráví mnoho času.

Abi?

Hm..?

Kde jsi?

Pořád před školou...

To se ti fakt nechce domů?

Ne. Pokud tam nebude brácha, tak ne!

No tak tam není no... přece nebudeš celé dny jen před školou.

Je tu Wifi, Rose.
A dokonce i popelnice :3

No háhá...

Běž dom!

Ne...

Abigail!

Víš, že nemám ráda, když mi říkáš Abigail!

Víš, že nemám ráda, když sedíš sama před školou.

Tak se přidej...

-_-

Aniž bych stačila odepsat, mobil mi kdosi vytrhnul z ruky. Jasně... Glenn a jeho povedená partička. Vždy si dovolovali na mladší, nebo na slabší.

,,Vrať mi to!" vykřikla jsem naštvaně.
,,Jeej... Abigail se zlobí." začali se smát. Prudce jsem vstala z lavičky, ale Josh, člen Glennovy party, mě donutil si opět sednout.

,,Tak... copak tu máme? Chat s Rose? Nechci! Chat s-"
,,Vrať jí to!" přerušil ho nějaký cizý chlapecký hlas. Otočila jsem pohled ke klukovi. Byl to vysoký, černovlasý chlapec s batohem na zádech. Typovala bych ho tak na devatenáct let.

Podíval se na mě a usmál se. Úsměv jsem mu opětovala, protože mi přece chce pomoct, ne?
Když jsem se koukla na Glennovu partu, musela jsem zadržet smích. Byli menší jak on a slabší stoprocentně.

,,Dej mi ten mobil!" přikázal Glennovi. Ten vystrašeně natáhl ruku a kluk mohl mobil vzít. Pak dupnul, aby to vypadalo, že chce proti nim vystartovat. Glenn i ostatní zbaběle sprintovali pryč.

Kluk mi mobil podal: ,,Měla by jsi dávat bacha."
Usmála jsem se: ,,Díky."
,,Mohu tě doprovodit domů, Abi?" zeptal se a ukázal směrem k silnici.
Ztuhla jsem. Jak sakra zná mé jméno?!

,,Jak víš, jak se jmenuju?" zeptala jsem se překvapeně.
,,Když mi Glenn podával mobil, měla jsi tam nepřečtenou zprávu od Rose 'Abi! Odepiš!'. Chápeš?"

Podívala jsem se na mobil a ano. Přesně taková zpráva tam byla.
,,Mohu tě tedy doprovodit?"

Chtěla jsem říct ne, ale stejně jsem přikývla. Celá já. Prostě jsem nad odpovědí nepřemýšlela a jen tak jsem přikývla.
Dali jsme se do chůze. V tu chvíli začínalo pršet. Studené kapky dopadaly na mou tvář. Přivřela jsem oči, aby mi nespadla nějaká dešťová kapka do oka a podívala jsem se na oblohu plnou šedých mraků.
Kluk si sundal batoh a vytáhl z něj deštník.
Ušklíbl se: ,,Připraven na všechno."
Deštník dal nad nás oba. Chvíli jsme šli tiše k silnici.
Pak jsem se odvážila něco říct: ,,Jak se jmenuješ?"
Nepodíval se na mě. Jen se usmál a díval se před sebe: ,,Aaron. Píše se to s dvěma A, kdyby jsi to někdy někam psala."
P

řikývla jsem a dál celou cestu mlčela.

Došli jsme před zahradu mého domu. Chodím vždy zahradou, protože vstupní dveře jsou na druhé straně a musela bych obejít všechny domy. Otočila jsem se na Aarona. Celkem mile se usmíval.

,,Em... tady bydlím." řekla jsem nervózně a ukázala na dům. Aaron přikývl: ,,Vím, ale neřeš, jak. A vím, že se nevidíme naposledy."
Protočila jsem očima a ušklíbla se. Jasně... celá žhavá. Docela mě znepokojovalo, že znal mé jméno a věděl, kde bydlím.

,,Jojo... ahoj." řekla jsem znuděně a mířila ke dveřím. Na nich byl nějaký lísteček. Vzala jsem ho do ruky. No jasně... psala to máma.

Jsem v obchodě a pak jedu za kamarádkou. Nevím, kdy se vrátím.

Máma

Fajn.
Vešla jsem dovnitř, prošla kolem schodů do chodby, kam jsem si dala boty a pak mířila po schodech do pokoje. Nejistě jsem se cestou zadívala do otevřených dveří prázdného bratrova pokoje. Byla tam jen malá skříň, obyčejný starý stůl s polorozpadlou židlí a postelí. Na stěnách byly jasně vidět čtvercové skvrny nevybledlé barvy, které tam zůstaly jako vzpomínka na plakáty a obrázky či fotografie.

Došla jsem ke svému pokoji a ve dveřích jsem se zarazila. Na posteli ležela lilie a bílá čokoláda s lístečkem. Zase lísteček?! Máma dostala zase nápady.

Přistoupila jsem k posteli a lísteček vzala. Fakt bezva. Ještě tu chybí lísteček s názvem 'Cesta za pokladem'. Máma si myslí, jak mě takové věci hrozně nadchnou a budu jí za to vděčná do konce života.

Ahoj Abi.
Vím, že máš ráda Lilie. I bílou čokoládu. Tak jsem tě chtěl jen potěšit.
Tvůj Ochránce :*

Co to má sakra znamenat?! Jaký ochránce? To se mámě něco dostalo do mozku nebo co to je za blbý vtip!
,,Počkat...Kdo ví, že mám ráda Lilie? Vždyť to nikdo neví..." řekla jsem si zamyšleně a překvapeně zároveň.
,,Kromě mě." řekl někdo za mnou. Prudce jsem se otočila a zapištěla. Ve dveřích stál Aaron.

,,Co tu děláš?" vypískla jsem. Popadla jsem z nočního stolku knížku a prudce ji po něm hodila. Vyhnul se jí bez jakéhokoliv problému.
,,V klidu. Já ti říkal, že se ještě uvidíme." uklidňoval mě.
No... moc mu to nešlo.

,,Sakra! Kdo jsi a proč tu jsi?!" vykřikla jsem na něj. Nechápala jsem, co tu dělá. Vloupal se mi do domu a teď mě zabije!
Panikařila jsem v hloubi douše. Srdce mi tlouklo jako kdyby mi šlo o život...možná mi taky o život jde!
On se však jen usmál, sedl si s klidným výrazem na židli ke stolu a vstřícným tónem se představil: ,,Říkají mi všelijak. Anděl, duch, přízrak... ale pro tebe jsem Aaron. Tvůj ochránce."