Ochránce [Probíhá oprava]

But I'm not his doctor.

A tuto kapitolu věnuji SexyDeathGirl.

Seděli jsme v čekárně. Andyho zatím ošetřovali.
Rose mlčky hleděla na chladnou podlahu osvětlenou velkými lampy na stropě.

,,Asi bych měla zavolat tátovi, že k němu nepojedu." přerušila jsem ticho.
Aaron se na mě smutně podíval: ,,Jo asi by to bylo dobrý, no."
Vstala jsem a zamířila za roh. Na mobilu jsem vytočila tátu.
,,Abi? Kde jsi?!" zaskřípalo z telefonu.
,,Tati. Moc se ti omlouvám, že nejsem doma, ale nemohu jet k tobě."
,,Ale Abi. Víš jak jsem se na tebe těšil." promluvil na mě smutně.
,,Vím, ale nebylo by lepší zeptat se, proč nemohu?"
,,Dobře. Proč tedy nemůžeš?"
,,Andyho někdo napadl a bodl ho nožem. Jsem s ním v nemocnici."
Chvilku bylo ticho, pak se ozvalo nějaké mumlání - asi taťka mluvil s mámou - a pak zachraptěl do telefonu: ,,Tak tedy příští víkend. Ahoj."
Aniž bych mu stihla odpovědět, tipl to. To se jako o Andyho nijak nezajímá? Jemu jde jen o to, abych přijela mohl mít pocit, že je super tátou. Ach jo!

Z pohledu Aarona

Všiml jsem si, že Abi znejistila, když vložila svůj mobil do kapsy. Tuším, že její táta asi nebyl nijak nadšený.
Podíval jsem se na své dlaně. V tu chvíli jsem si vzpoměl, že někde v nemocnici je mé tělo. Někde tady je mé já, co má rodinu, přátele.
Prudce jsem vstal a vydal se k jedné sestře.

Seděla v bílém křesle a vypadala, že na někoho čeká.
,,Promiňte, že ruším," začal jsem, ,,ale chtěl bych se zeptat, kde je Aaron McCaister?"
Paní se na chvíli zamyslela. Pak vstala a řekla: ,,Počkejte."
Odešla do nějaké místnosti. Řekla ať počkám, tak jsem si sedl na křeslo, kde seděla předtím ona.
Po chvíli za mnou přišla s jinou sestrou, která držela v ruce bílý plášť.
,,Omlouváme se, ale pokud nejste příbuzný, nemůžeme vám zdělit jakékoliv informace."
Ta druhá, co teprv před chvílí přišla, náhle dodala: ,,Carroline. Ale vidíš tu podobu? Mají stejné rysy. Vy musíte být příbuzný."
Snažil jsem se vymyslet cokoliv. Jsem tomu tělu tak blízko, nemůžu udělat nějakou blbost. Co jen mám říct?
Něco mě napadlo. Když jsem mu tak podobný...
,,Em.. jsem Aaronův bratr. Em... Ca...Carl McCaister."
Obě se na sebě úsměvně podívaly a přikývly.
,,Tak dobře pane McCaistere. Prosím vás, oblečte si tenhle plášť. Musíte ho mít, protože jdeme na ARO. Ještě vám sem přineseme roušku na ústa." řekly a odešly zase zpět tam, odkud přišly.
Chvíli jsem stál na místě a prohlížel si bílé zdi nemocnice. Abi se zakecala s Rose. Asi něco ohledně Andyho. Chudák Andy. Zajímalo by mě, zda-li měl Lee pravdu a opravdu jel v drogách.

Náhle mi kdosi zaťukal na rameno. Otočil jsem se a přede mnou stála jakási drobná stará paní s malou kabelkou v ruce. Koukala na mě skrz kulaté brýle a důkladně si mě prohlížela. Nechápavě jsem na ni civěl.
Náhle z úst chraptivým a zároveň pisklavým hlasem vydala: ,,Tak co, pane doktore?"
,,Em... já... já... nejsem... já." rozkoktal jsem se.
Ta paní obrátila oči v sloup a prohodila: ,,Já se tě neptám, co jsi, ale jak mu je."
,,Komu?"
,,No jemu sakra!" vyjela na mě.
Chytal jsem vztek, ale postupně jsem se uklidňoval.
,,Ale řekněte mi jméno, paní."
,,Slečno!" okřikla mě káravě a kabelkou mě praštila do ramena. Automaticky jsem se chytil za zasažené místo.
,,Mluvím o svém synovi. Ňákej McCaister ho operoval. A vy jste McCaister. Tak jak mu je!" pokračovala.
Znechuceně jsem si odfrknul: ,,Paní... ehm, slečno. Já vašeho syna neoperoval. Já totiž nejsem-"
,,Jistě že jste ho operoval. Jste McCaister? Jste! Tak mluvte!"
V duchu jsem si říkal, kde ty sestřičky jsou a modlil se, ať mě příjdou zachránit od této ježibaby.
,,Slečno! Pochopte, že jsem nikoho neoperoval!" zvýšil jsem hlas. Je snad nahluchlá?

Díky tomu tónu, s jakým jsem mluvil k té paní, jsem schytal bolestivou ránu kabelkou do hlavy.

,,Slečno. Tady pán není doktor." přiběhla náhle jedna sestřička.
,,Díky..." zamumlal jsem a otřel si kapičku potu z čela.
,,Ale já chci vědět, jak je na tom můj syn!" vykřikla.
Fascinovalo mě, s jakým respektem a trpělivostí ta sestra mluvila k paní.
,,Váš syn je stabilizovaný. Krvácení bylo zastaveno, nyní už jen odpočívá. Nemusíte se o něj bát." usmála se sestřička.
Na zvrásněné tváři té paní se objevil úsměv: ,,Děkuji vám, holčičko. Tak tedy příjdu zítra."
Sestřička přikývla a s úlevným výrazem se podívala na mě.