Ochránce [Probíhá oprava]

I love him.

Dívka v bílem obleku mě vedla dlouhou chodbou. Myslím, že jsem měl Abi říct, kam jdu, ale ona má teď stresy ohledně Andyho, tak ji tam nechám v klidu s Rose.

,,Vy jste sestra, nebo doktorka? Moc se v tom nevyznám." usmál jsem se. Úsměv mi opětovala a za chůze si opravovala své blonďaté vlasy sepnuté gumičkou: ,,Jsem sestřička, ale jsem tu na praxi."
,,To byste mě tam ale asi neměla vést."
,,Možná ne, ale na to nikdo nepříjde. A nevykej mi. Jmenuji se Carroline."
Přikývl jsem. Carroline byla poněkud sympatická a podezřele obětavá.

Došli jsme k velkým bílým dveřím.
,,Ještě než vstoupíme, potřebovala bych, abys mi sem napsal své telefoní číslo." podala mi nějaký prázdný papír.
,,Proč?" zeptal jsem se nechápavě.
,,No... abych... abych tě mohla informovat o tvém bratrovi. Jakože... jak je na tom a tak, víš?"
,,Nu dobrá." zamumlal jsem a zapsal tam své telefoní číslo.
,,Děkuji, Carle." darovala mi radostný úsměv.
Carroline otevřela dveře. Nasadil jsem si roužku, ona také a vedla mě tichou chodbou, kde jen pípaly přístroje.
,,Kde ležím...teda leží můj bratr?" zašeptal jsem. Ukázala na konec chodby: ,,Tam vzadu."
Zrychlil jsem. Šel jsem rychlou chuzí na konec dlouhé, skoro až nekonečné, chodby. Jsem tak blízko mého cíle. Tak moc blízko. Jen pár kroků a...

,,Kampak?" zeptala se mě jakási žena s mikádem a černými vlasy. Vypadala dost naštvaně.
,,Za svým bratrem..." zamumlal jsem.
,,A kdo tě sem přivedl?" ohlédla se za mě. Copak je slepá, že nevidí Carroline?
,,No vždyť..." otočil jsem se. Vytřeštil jsem oči. Kde je? Nemohla tak rychle zmizet. To přece není možné. No... vypadá to, že mám průser, ale nemohu jen tak před ní zmizet. To nesmím před cizíma lidma. Budu muset utíkat.
,,A...ale, před chvílí tu byla Carroline..."
Chtělo se mi brečet. Byl jsem jen kousek od toho, abych se stal člověkem. Jen malinký kousek a zkazí mi to tady ta ženská.
,,V nemocnici je plno doktorek se jménem Carroline, ale na ARU není žádná. Tudíš tě sem žádná nemohla přivést. A sestry bez našeho svolení také nemohou. Takže odtud ihned vypadni!" zamračila se a zlostně vše ze sebe vykřičela.
Prudce jsem se otočil a rozběhl se ke dveřím. Měl jsem zlost.
Silně jsem zatlačil do dveří a ty se otevřely. Běžel jsem chodbami, kličkoval mezi lidma. I když mě nikdo nenaháněl, zrychloval jsem tempo
Vběhl jsem do chodby, kde čekala Rose s Abi na výsledky ohledně Andyho.
Rychle jsem Abi popadl za ruku a táhl ji za sebou ven z nemocnice. Nevím, proč jsem nešel sám... vlastně já nechtěl být sám.
,,Aarone! Co se děje?! Pust mě!" bránila se a snažila odtrhnout, avšak já nemohl zastavit. Zlost...vztek... nebo jak se tomu dá jinak říkat, mi zakazoval zastavit.
Když jsme zaběhli za roh, ve strachu ze všech a všeho jsem se rozhodl s Abi zmizet někam, kde nikdo nebude.
Objal jsem ji a teleportoval se s ní pryč. Ani nevím kam.

Objevili jsme se na nějakém poli. Byla tma. Měsíc ozařoval okolí a vítr cosi tiše našeptával.
Abi mě se vztekem odstrčila: ,,Pusť mě ty...ty... ty idiote!"
Já padl hned na kolena a chytil se za hlavu: ,,Byl jsem tak blízko! Doprdele! Už jsem mohl být člověkem!"
Spustil se mi proud slz.
Abi cosi dokola křičela, neposlouchala mě, já neposlouchal ji. Bylo to, jako by se mi uzavřel celý svět a já bděl v prázdnotě.
Rozklepal jsem se a vzlykal.
Jak dětinské, pomyslel jsem si, ale v tu chvíli slzy nešly zastavit.

,,Nejradši bych tě zabila, Aarone! Ty! Ty! Ty... ty brečíš?" umlkla.
Stále jsem se choulil na hlíněné půdě a vzlykal. Uslyšel jsem kroky.

Z pohledu Abi

Bylo mi ho líto, jak tam tak brečel. Vrtalo mi hlavou, co se stalo a tak jsem se ho chystala zeptat.
Přisedla jsem si vedle něj na chladnou zem.
,,Aarone?" vydala jsem tiše, ,,Co se stalo?"
,,Já... vím kde je mé tělo..." zavzlykal.
,,Opravdu?" usmála jsem se.
Mlčel.
,,Ale.." pokračovala jsem, ,,vždyť je to dobrá zpráva."
Konečně se narovnal a mohl mi pohlédnout do očí: ,,No... ale už to skoro bylo."
,,Neboj se, Aarone. My to spolu zvládneme." chytila jsem ho jemně za ruku. Asi jsem pochopila, co jsem k němu za těch několik dní cítila.
Co mé srdce táhlo k tomu jeho.
Ta jeho obětavost, strach o mě, snaha, abych si ho oblíbila, on sám... to vše ve mě vyvolalo smršť pocitů, ve kterých jsem se doposud nevyznala. Ale teď to moc dobře vím...

Pomalu jsem se k němu přibližovala. Oba jsme tušili, co se chystám udělat. Cítili jsme to. Naše rty se setkaly. Vše se to zdálo jako věčnost, i když to trvalo jen pár vteřin. Aaron mě pohladil po vlasech a odtáhl se: ,,Myslel jsem, že mě nikdy milovat nebudeš."
,,Já si to myslela taky..." odpověděla jsem.