Ochránce [Probíhá oprava]

Aaron! Help me, please!

,,A co tady budeme dělat?" zeptala jsem se nejistě. Stáli jsme před jedním opuštěným domem. Byla to stará vila po jedné paní, která asi před pěti lety umřela. Nikdo od té doby tam nevlezl, protože tam prý straší.
,,Jdeme dovnitř, ne?" řekl sebevědomě.
Couvla jsem o jeden krok. Začínalo se stmívat a procházet starou vilou se mi moc nechtělo.
,,Aarone. Už se stmívá." zašeptala jsem.
,,No a?" uchechtl se.
,,To bude strašidelný." kňukla jsem.
Aaron se usmál: ,,Neboj Abi. Víš, že ti nikdo neublíží, když tu jsem já."
Přikývla jsem.
Aaron mě chytil za ruku a vedl ke kamenné zdi. ON MĚ CHYTIL ZA RUKU!!!
Woow. A já se nechala. Tak nějak mezi námi začínám vyciťovat menší nárust přátelství. To už se ho nechci zbavit? Jako fakt Abi?

Aaron se zastavil: ,,Pomůžu ti přelézt."
Vystrašeně jsem zvedla pohled ke zdi. No sakra. Ta je vysoká.
,,Aarone. To nepřelezu."
,,Ale přelezeš. Já se s tebou prostě teleportovat nemůžu."
,,No sakra!"
Aaron udělal ze svých dlaní takový jakoby schůdek. Opatrně jsem na něj dala nohu a vyhoupla se do vzduchu, takže jsem byla o metr výš.
,,Aarone! Já se bojím!"
,,Nemusíš. Nic se ti nestane."
Nadechla jsem se a vyhoupla až nahoru. Aaron náhle zmizel. Klečela jsem tam na čtyřech. Ještě, že ta zeď byla tlustá. Ale i tak jsem se bála, že spadnu. Mám strach z výšek a tohle je na mě dost vysoko... tři metry sice není moc, ale i tak...

,,Aarone? Kde jsi?" zeptala jsem se třepající na zdi vysoké přes tři metry. Chtěla jsem si sednout, abych tu nebyla v takové zvlástní pozici 'Vystrašený pes'. K mé smůle jsem neudržela v jednu chvíli rovnováhu a přepadla jsem. Naštěstí jsem se chytila okraje, ale bolestivě jsem narazila do kamenů ve zdi.
,,Aarone!!! Pomóc! Já spadnu!!!" vypískla jsem.
,,Abi!" vykřikl Aaron a objevil se pode mnou.
,,Aarone... pomoz mi, prosím! Bojím se!"
Aaron mi objal pevně kotníky, abych se trochu odsunula tělem od zdi.
,,Pusť se." řekl.
,,Neee... ne! V žádném případě!" rozvzlykala jsem se.
,,Abi!" zakřičel: ,,Věř mi prosím. Nic se ti nestane!"
,,Tak jako teď?!"
,,Abi!!!"
V tu chvíli jsem se pustila a začala padat dozadu. Naštěstí si Aaron stoupl tak, že mě chytil do náruče.
Celá vystrašená jsem pomalu otevřela oči. Podívala jsem se na Aarona. Vypadal, že by asi brečel nejradši taky. Oba jsme zhluboka oddechovali.
Znovu se mi zalily oči slzama. Aaron mě postavil a mě se málem podlomila kolena.
On mě však chytil dřív, než jsem spadla a já mu s pláčem padla kolem krku. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi.
Aaron mě objal ještě pevněji: ,,Moc se omlouvám. Hrozně moc. Už ti nikdy neublížím. Odpusť mi to."
,,To je v pořádku. Jen mě prosím nepouštěj. Prosím." zamumlala jsem mezi vzlyky.
,,Už se to NIKDY nestane. Slibuji."

Po chvíli jsem se od něho odtáhla, protože začínalo pršet. Nevím, kde vzal Aaron deštník, ale prostě ho měl. Já se rozhlédla a všimla jsem si, že jsme vlastně na zahradě u té vily. Nepředstavujte si nějakou velkou vilu. Nebyla velká. Měla přízemí a první patro.
,,Asi půjdeme radši domů." řekl tiše.
,,Teď, když jsme tu, tak nemůžeme jen tak jít." utřela jsem si do rukávu slzy.
,,Abi. Jsi poškrábaná a unavená. Pojďme, prosím." řekl a ukázal k bráně. Fakt? Je tu brána? On mi o tom neřekl?
,,To jsi mi nemohl říct dřív, že je tu brána?" vyjekla jsem naštvaně.
,,Měl jsem za to, že je zamčená." odpověděl.
Protočila jsem očima a mířila k bráně.
Vzala jsem za velkou zlatou kliku. Bylo zamčeno! Sakra!
Aaron ke mě přišel, stiskl kliku a zmáčkl ji silněji. Cvak. Brána se otevřela a já s nadšením vyběhla ven.
Kapičky mi jemně dopadaly na tvář, dokud Aaron nezavřel a nedal nade mě deštník. Na obloze šly vidět první hvězdy mezy mraky. Naše cesta mířila domů.
Lidé, co občas městem prošly se na nás mile usmívali. Asi proto, že máme stejné oblečení a jsme pod jedním deštníkem.

,,Už se mě nechceš zbavit?" řekl Aaron tiše. Ušklíbla jsem se: ,,Chci... teda... možná."
Zasmál se.
Došli jsme až domů. Aaron "zmizel" a já proklouzla do pokoje. Nikdo si mě snad nevšiml.
Zavřela jsem dveře a sunda si tričko. Na břiše jsem měla modřinu.
,,Sakra! Já jsem fakt hroznej, že jsem dopustil tohle." řekl Aaron za mnou. Vypískla jsem a přikryla se tričkem: ,,Aarone!"
Aaron měl svěšenou hlavu a díval se do země...
Přišla jsem k němu a položila mu na tvář svou ruku: ,,To nic není, Aarone."
Na mou ruku přiložil tu svou: ,,Já mám chránit. Ale teď se mi to nepodařilo. Jsem na nic."
Jeho slova byla až mrazivě smutná.
,,Ale no ták. To není pravda. Vždyť jsi mi pomohl s Glennem. Zachránil jsi mě v matice. A dnes jsem mohla skončit hůř, kdyby nebylo tebe."
Aaron se na mě překvapeně podíval: ,,Fakt?"
Přikývla jsem: ,,Fakt a teď jdu spát. Nedívej se. Chci se převléct."
Aaron se nadšeně usmíval a otčil se.
Já se rychle převlékla do růžového shortkového pyžama. Skočila jsem do postele: ,,Už se můžeš otočit." a zabořila jsem hlavu do polštáře.
Aaron mířil k sedačce. Odkašlala jsem si, abych upoutala jeho pozornost.
,,Hm..?" vydal ze sebe.
,,Myslím, že bych chtěla zítra ráno jednu otázku."
Aaron se uchechtnul a lehl si ke mě. Oba jsme leželi zády k sobě.
,,Tak dobrou noc, moje Abinko."
,,Uh... Aarone!"